Článek
Jsem už starej dědek. Osmdesáté narozeniny jsem již asi oslavil. Ale vzhledem k výpadkům krátkodobé paměti již nevím, kdy přesně to bylo.
Jsem již hezkých pár let vdovec, ale žiji spokojeně se svou milovanou přítelkyní, kočičkou Miki. Miki je chlupatější než já a ocásek má taky delší. Nožky má ale čtyři a je tedy i rychlejší než já. U ledničky je vždy dříve než já, ale tu si naštěstí neumí sama otevřít. To já ovšem umím a jelikož jde o přístup k žrádlu, tak jsem zůstal nekorunovanou hlavou rodiny.
Já i Miki se obyčejně zaměstnáváme tím, že se cpeme a sledujeme televizní programy. Lepší a smysluplnější činnost jsme dosud neobjevili a ani po tom nijak zvlášť již netoužíme. Díky Bohu jsme oba zdrávi a tak lékaře nenavštěvujeme a TV reklamy s nabádáním ke zdravému stylu života, včetně nabídek různých povzbuzujících prostředků a léků bez předpisu, okázale ignorujeme. Dokonce nás oba nedávno nemálo urazila reklama, která nám nabídla unikátní granule pro psy, které jsou prý tak dokonalé, že je můžeme konzumovat i my. Kdo my? Nevím komu byla tato slova adresována, jestli jenom lidem nebo i všem dalším konzumentům TV pořadů?!? V každém případě si Miki jen pohrdavě uprskla, ale já jsem se přece jenom trochu zamyslel: Proč ne? Vždyť i my, starobní důchodci, bychom si občas zasloužili nějakou tu vydatnější a zdravější stravu…
Na televizní obrazovce právě čerstvě ubodaná oběť padá zkrvavená k zemi, je čas na reklamy a já se chystám do kuchyně uvařit si kávu. Náhle zpozorním! Hlasatelka mi líbezným hlasem nabízí, a to ve slevě, skvělé projímadlo! Uvědomuji si, že projímadlo by se i mně dnes mohlo občas hodit a když je dokonce ve slevě!? A hlasatelka uvádí jeho název: Guttalax! A se mnou se zatočí svět, na okamžik se propadám do tmy a cestuji časem více než půl století zpátky, do doby své mladosti…
Jako mladý sportovec a graduovaný matematik jsem býval často i v nemocnici. A vždy jenom s úrazy. Měl jsem tehdy poměrně bystrý mozek, ale pomalejší tělo.
Tělo při sportování nestíhalo plnit příkazy mozku, což při sportovním klání vedlo k držkopádům a já občas končil na nemocničním lůžku.
Z té krásné doby mládí mi dodnes zbyly, kromě hezkých vzpomínek i dva umělé kyčelní klouby a naopak mi chybí jeden obratel.
V inkriminovanou dobu jsem ležel s poraněnou páteří ve Vojenské nemocnici v Praze. Vynikající lékaři chirurgové, krásné, milé a šikovné sestřičky a zdravotní bratři. Zdravotní bratři byli vojáky základní služby a v jejím průběhu vypomáhali sestřičkám v jejich odpovědné práci.
To bylo velice důležité pro nás, mladé pacienty mužského pohlaví. Je totiž velký rozdíl v tom, požádáte-li, v případě nutnosti vyloučení exkrementu z vašeho těla o tolik potřebnou mísu zdravotního bratra anebo sestřičku, se kterou jste ještě před chvilkou laškovali.
V té době bylo moje srdce plné touhy a moje střeva byla plná rovněž. Ale ne touhy! Zatímco s touhou jsem se neskrýval, obsahu střev se bylo nutné diskrétně zbavit. Ale střeva prohlásila, že se svého pokladu jen tak lehce nevzdají. Poprosil jsem tedy zdravotního bratra Tondu o laxativa.
„Chlapče, musím tě zklamat! My, kteří nemáme odborné zdravotnické vzdělání, nemáme přístup k lékům. Takže moje odborné vzdělání z našeho úhlu pohledu sice je na hovno, ale ani to náš problém neřeší. Není totiž lejno jako lejno. Budeš muset poprosit některou sestřičku!“ Tondovo přiznání mě nejdříve zdrtilo, ale pak jsem se vzpamatoval a požádal o lék již trochu starší sestřičku Andulku. Andulka byla hned ochota sama. Za chvilku mi přinesla ještě neotevřenou lahvičku s projímadlem Guttalax. „Je to jedno z nejúčinnějších projímadel. Podává se orálně a stačí deset kapek. Poslužte si. Za chvilku si přijdu pro lahvičku.“
Tím mé trápení neskončilo. Nebyl jsem schopen lahvičku otevřít. Přece zde nebudu za neschopného blba! Sevřel jsem víčko v čelistech a prudkým trhnutím jsem víčko z hrdla lahvičky serval. A jak už jsem byl v ráži, tak jsem si z lahvičky i pořádně přihnul. Kapky jsem ovšem počítat ani nestačil, ale byl jsem přesvědčen, že by jich těch deset mohlo být.
Do smrti nezapomenu na výraz v obličeji sestry Andulky, když jsem jí skoro prázdnou lahvičku vracel. Tolik hrůzy a děsu jsem v lidské tváři potom již nikdy nespatřil. „A já jsem myslela, že alespoň do deseti počítat umíte“, zakoktala smrtelně bledá Andulka a z pokoje uprchla.
Následky mého činu na sebe dlouho čekat nedaly. Stačil jsem ještě zařvat na bratra Tondu aby pod můj zadek vrazil mísu a pak již vše šlo samospádem. Tonda, ač voják, z bojiště, tím rozuměj z pokoje, zbaběle uprchl. Výbuchy, hromový rachot, kvílení, výkřiky a všude přítomný plyn. To vše silně připomínalo bitvu u Verdunu. Malý rozdíl byl jenom v tom, že na bojišti neležely statisíce mrtvých jako u Verdunu, ale jenom jeden polomrtvý ležící nad přetékající mísou…
Když byla bitva v nejlepším, přišlo nečekané finále! Do pokoje anebo chcete-li, tak na bojiště, vtrhla vizita! Primář, hřmotný plukovník a vrchní sestra, neméně statná podplukovnice. Oba byli doprovázeni dvěma sestrami a dvěma zdravotními bratry nižších hodností. Zbytek voje tvořila četa žákyň místní střední zdravotní školy, mlaďoučkých dívenek, které byly ve vojenské nemocnici poprvé na exkurzi. A hned zde musely narazit na tvrdou realitu života!
Pacient je právě po požití laxativ! Tak toto úplně zbytečné hlášení si mohla vrchní sestra klidně odpustit. Nebo že by si snad někdo ničeho nevšiml?
Co se dělo potom již opravdu nevím. Asi jsem omdlel, protože jsem se probudil v čistě povlečené posteli a úplně sám ve vyvětraném pokoji…
A od té doby se nemohu bavit o projímadlech asi tak, jako se nemohu bavit o politice. Obě tato temata u mne vyvolávají podobnou reakci a slovo Guttalax u mne obvykle navíc vyvolá i hysterický záchvat.
Čtenáře ubezpečuji, že tento článek není reklamou na Guttalax!
