Článek
V ekonomickém diskurzu se často operuje s pojmy jako „strategický význam“ nebo „potravinová soběstačnost“. Právě těmito termíny bývá obhajováno uvolňování masivních dotací pro holdingy typu Agrofert. Zatímco se však do soukromých rukou přelévají miliardy z veřejných peněz, na opačném konci spektra probíhá tichý, každodenní boj o přežití. Boj lidí, kteří neprodukují řepku ani hnojiva, ale udržují při životě lidskou důstojnost.
Absurdita dotačního stroje
Dotace byly původně zamýšleny jako nástroj pro smazání tržních nerovností nebo podporu inovací. U obřích konglomerátů se však tento mechanismus mění v absurdní divadlo.
Efekt „příliš velký na pád“
Stát dotuje entity, které jsou již tak dominantní, že deformují trh.
Ziskovost na úkor všech
Zatímco holding vykazuje rekordní zisky, jeho provoz je paradoxně sanován z daní i těch nejchudších občanů.
Prioritizace loga nad člověkem
Investice do modernizace linky na toustový chléb dostává přednost před investicí do člověka, který se doma 24 hodin denně stará o imobilního příbuzného.
Neviditelná práce pečujících
Na druhé straně barikády stojí pečující – rodiče dětí s postižením, partneři seniorů nebo lidé pečující o nemocné blízké. Jejich „přidaná hodnota“ pro stát je nevyčíslitelná, přesto je jejich ohodnocení často na hranici nedůstojnosti.
Kdo je pro stát skutečně důležitý?
Z pohledu čísel a politického vlivu se zdá, že důležitost určuje velikost majetku a schopnost lobbingu. Pokud by se však stát na chvíli zastavil a spočítal si, kolik by ho stálo, kdyby všichni domácí pečující „dali výpověď“, zjistil by, že sociální systém by se zhroutil během několika dnů.
Absurdita spočívá v tom, že systém raději podpoří subjekt, který pomoc nepotřebuje, než aby zajistil důstojné podmínky těm, na kterých skutečně stojí stabilita společnosti.
„Skutečná vyspělost státu se nepozná podle moderních hal agrokomplexů, ale podle toho, jak dokáže podržet ty, kteří svou prací a obětavostí šetří státu náklady, jež nelze nahradit žádným strojem.“
Zatímco dotace pro velké hráče jsou často vnímány jako „nutné zlo“ pro ekonomiku, podpora pečujících by měla být vnímána jako nejlepší možná investice do lidského kapitálu. Dokud bude stát preferovat korporátní bilanci před lidským osudem, zůstane pojem „sociální stát“ pouze prázdnou frází.
