Článek
Příběh první, Sarika: maloměsto, skvělá kuchyně a snad i životní spokojenost
Žije celý život na malém městě. Vychodila pár tříd vesnické školy a v 18 letech ji provdali do podobně chudé rodiny, jako byla ta její. Manžel moc nevydělával, hodně pil a ona brzy ovdověla. Vychovali spolu tři syny a jen nejmladší mohl vystudovat, protože pro všechny neměli dostatek peněz. Dnes je nejmladší syn učitelem v místní škole. Starší bratři po skončení desetileté školní docházky museli začít pracovat a pomáhat živit rodinu. Oba opravují auta. V Indii přitom neexistují učební obory - mladý kluk prostě někde začne pracovat, a když je šikovný, od poskoka a podavače nářadí se rychle vypracuje třeba i na mechanika.
Sarika nikdy nepracovala. Nejprve si to nepřál její manžel, teď její synové. Ti také od smrti jejího muže řídí její život. Před lety museli všichni opustit dům, který patřil Saričinu bratrovi, a teď společně žijí v třípokojovém bytě - všichni, ona i její tři synové s rodinami a dětmi.
Byla to Sarika, která mě opravdu naučila vařit indická tradiční jídla. Hodně jsem sice pochytila od mé tchýně, která byla výborná kuchařka, ale Sarika mě naučila vařit rychle a jednoduše. Ženy z vesnice nebo malého města většinou žádné služky nemívají a musejí zvládnou všechno samy. S pomocí jednoho tupého nože a obyčejného hrnce vykouzlí během hodiny delikatesu o dvou chodech včetně rýže a čapátí (indického chleba).
Z našeho pohledu je její život možná stereotypní, jak to u obyčejných žen občas bývá. Ale ony si nestěžují, nesou svůj osud statečně, nic jiného nikdy nepoznaly a myslím, že jsou opravdu šťastné.
Příběh druhý, Shivani: kariéra mužskému světu navzdory
Je typická holka z bohaté rodiny z velkého města. Vystudovala architekturu a pracuje v prestižní architektonické kanceláři. Její manžel je známým chirurgem v jedné z nejlepších soukromých nemocnic v Mumbai. Manželé mají dvě dcery a žijí v prostorném bytě v rezidenční čtvrti společně s manželovými rodiči a služebnictvem. Manžel odchází každý den v šest hodin z domova a s sebou si odnáší čerstvě připravený oběd.
Shivani s pomocí domácího personálu - kuchař, služka, uklízeč a dva řidiči - organizuje chod domácnosti. Každý její člen odchází z domova v jinou hodinu, v jiný čas jí a jindy se vrací domů. Je třeba vypravit děti do školy, zajistit jejich odvoz a i návrat. Shivani má k dispozici auto s řidičem. Ona sama většinou odjíždí do kanceláře jako poslední. Dnes, po dvaceti letech praxe, je uznávanou a respektovanou architektkou. Neměla to však vůbec jednoduché: manžel by byl raději, kdyby byla doma. Nakonec však s jejím uplatněním souhlasil. Prosadit se v profesi, v níž dominují muži a kde zákazník často řekne „je to skvělé řešení, ale chtěl bych ho raději od nějakého muže“ není vůbec jednoduché.
Shivani, stejně jako ostatní indické ženy, v tom ale umí chodit. Ani dnes, po letech, mě nepřestává fascinovat, jak je schopná dávkovat dostatek sebevědomí a pokory současně. V kanceláři musí přesvědčit zákazníka, že ona je pro něj ta nejlepší, a současně neurazit jeho ego. Podobně se Shivani chová doma k manželovi. Co na tom, že ona je úspěšná také. Manžel je uznávaný chirurg a živitel rodiny. Právě díky němu žijí luxusní a pohodlný život, což si Shivani uvědomuje, a nikdy by to nechtěla měnit. Sama vyrostla v podobné rodině a teď se navíc mnohé naučila i od své tchýně. Ta je pro změnu uznávanou advokátkou, stejně jako její manžel. S grácií sobě vlastní Shivani svému muži vše odkývá, ale v tichosti si to pak udělá po svém. Její manžel to samozřejmě ví… Všichni jsou ale spokojeni.
Příběh třetí, Priyanka: pozvedne domácnost a rozjasní člověku den
Je 20letá mladá dívka, která ke mně chodí pravidelně poklízet. Její rodina před lety přišla do Mumbai z Biháru, jednoho z nejchudších států Indie. Celá její rodina, včetně provdané sestry s dítětem, bydlí v jedné místnosti v nedalekém slumu. Priyanka skončila školu v 8. třídě a od té doby pracuje, pomáhá rodině s rozpočtem a šetří si na věno. Mám ji upřímně ráda a vždy se na ní těším. Vždy přijde s úsměvem, poví mi vše, co je u nich doma nového. Toto mají obyčejní lidé v Indii společné. Během vteřiny na vás přenesou obrovskou dávku vlastní radostné energie. Takže když Priyanka skončí, mám uklizený byt, a ještě se cítím jako po terapii. Posledně přivedla svou starší sestru Arnikou. Chtěla mě prostě jen poznat.
Tady v Indii je občas těžké sehnat zodpovědné lidi, a ještě těžší nalézt ty, kterým můžete důvěřovat. Spíš musíte počítat s tím, že váš kuchař prostě jednoho dne nepřijde a samozřejmě vám to neřekne dopředu. Obvykle se to stává, když večer čekáte návštěvu. Nebo vaše služka, která se denně stará o vaši paralyzovanou matku, odjede na víkend za rodinou a už se nevrátí.
Já bývám celý den pryč, klíče tedy nechávám u domovních watchmenů. Moc jsem chtěla, aby ke mně Priyanka chodila brzy ráno, než odejdu. Ale ona nemůže, protože ráno přistavují do slumů cisterny s pitnou vodou a kdo má ruce a nohy musí nanosit vodu. Respektuji to a doufám, že se mi Priyanka brzy nevdá a neodejde někam za manželem. Mám ji opravdu moc ráda.
Příběh čtvrtý, Tanaaz: pro trochu dramatu stačí zvednout telefon
Je má Pársí kamarádka. Pársí jsou Peršané vyznávající zoroastriánské náboženství, kteří kdysi přišli do Indie z dnešního Iránu a jsou tady tak trochu privilegovaní. Tanaaz je již dvacet let rozvedená, stále nenávidí svého bývalého manžela, a ještě víc jeho novou manželku.
Zpočátku jsem jejím historkám popisujícím krutosti jejího ex věřila, teď, po letech, si myslím, že to bylo spíš naopak. Ne všechny indické ženy jsou submisivní. Tanaaz je dominantní holka, je ráda středem pozornosti a služebnictvo u ní obvykle vydrží maximálně měsíc.
Bydlí ve vedlejším domě a nedávno, kolem desáté večer, mi naléhavě volala, abych co nejrychleji přišla, protože je zraněná a potřebuje doprovod do nemocnice. Objednala jsem si tedy taxi a jela ji vyzvednout. Tanaaz na mě již čekala ve společnosti souseda, známého mumbajského chirurga a specialisty na dětské nádory, který ji právě poskytoval první pomoc.
Tanaaz si odpoledne ukopla malíček.
Rozloučily jsme se s chirurgem a odjely do 15 kilometrů vzdálené nemocnice Breach Candy Hospital, jedné z nejlepších v Mumbaji. Cestou Tanaaz ještě zavolala své kamarádce, zdravotní sestře, která ve stejné nemocnici pracuje na gynekologii, a požádala ji, aby pro ni zařídila bleskový příjem. Proto na nás už čekali a opatrně posadili úpějící pacientku do invalidního vozíku. Pokračovaly jsme na vyšetřovnu, kde odborný personál položil pacientku na lůžko. Službukonající lékař potvrdil diagnózu „ukopnutý malíček“ a odeslal nás na rentgen. Rentgen rozšířil diagnózu na „ukopnutý a zlomený malíček“. Vrátily jsme se na ambulanci. Stejný lékař Tanaaz - opět vleže a na lůžku - ukopnutý malíček odborně zatejpoval flastrem a poslal nás domů.
Příběh pátý, Yogyata: dobré mravy a psí projížďky
Tuto přítelkyni jsem poznala před lety při venčení mé fenky Molly a naše letmá známost rychle přerostla v oboustranné přátelství. Yogyata bydlí hned přes ulici a má taky maltézského psíka Ariho. Yogyata vlastní firmu na organizaci svateb a je nezávislá. Tedy podobně nezávislá jako Shivani: doma má hlavní slovo manžel.
Yogyata je holka dobrých mravů jako ze staré školy. Zatímco se Shivani chodíme občas na drink, Yogyata s námi nechodí nikdy. Bez manžela totiž nevyráží nikam. Občas mě navštíví doma, ale častěji mě zve k sobě. Většinou mi předem zavolá: „Beru Ariho na projížďku, vezmi holky, stavíme se pro vás!“. Nevím, jestli to platí stejně po celé v Indii, ale v Mumbai je běžné brát svého psa na projížďku vozem. Lidé prostě večer sednou do auta a jedou se jen tak projet po městě. A úplně to samé dělají pro své mazlíčky. Když byla Yogyata nedávno delší dobu v Goi, maltézák Ari zůstal v Mumbai jen se služebnictvem. Aby nebyl moc smutný, jejich řidič ho bral každý večer na projížďku. Samozřejmě, že kuchař s nimi jel také. Někdo přece musel Ariho držet, aby viděl z okénka…
Mé příběhy zobrazují určitě šťastnější ženy, které v Indii žijí. Indie je stále zemí se silně zakořeněným patriarchálním smýšlením. Domácí násilí i znásilnění jsou sice zákonem jasně definované trestné činy, přesto stále patří mezi ty nejčastěji páchané. Naštěstí platí, že se to rapidně mění k lepšímu. V roce 2019 se indickým muslimkám podařilo dosáhnout zrušení „triple talaq“, neboli rozvodu podle zákona šarí’a, který bylo možno provést i přes telefon. Dnes už to možné není. A mladá, nastupující generace dívek je už také jiná než jejich matky. Jsou sebevědomé, mnohem nezávislejší a vědí, co od života chtějí.
