Článek
V pondělí 7. listopadu 2022 rozhodlo pět soudců Nejvyššího soudu Indie poměrem 3:2 pro změnu jednoho z článků indické ústavy. Soudci v rozsudku uvedli, že je nutno přehodnotit stávající „rezervační systém“ garantovaný ústavou a navýšit jej o dalších 10 procent pro takzvanou Economically Weaker Section (EWS), tedy ekonomicky slabší skupinu obyvatel. Vláda však rozhodnutí Nejvyššího soudu o týden později shodila ze stolu.
Takzvaná rezervace je dekády platným vládním opatřením, které zajišťuje podporu znevýhodněným skupinám obyvatel Indie v oblasti vzdělávání, zaměstnání a politiky. Jednoduše řečeno, jde o vyhrazení míst pro lidi z nižší kasty, kteří byli a bohužel stále jsou diskriminováni, přičemž mnozí z nich zůstávají velmi chudí.
Kdo má nárok na rezervaci? Zdroj: Blanka Jeetendra Varma
Kde se rezervace vzala a jak funguje?
Když Indie v roce 1947 získala nezávislost na Britech, rozdělila se na dva státy: na Indii a Pákistán. Ani jedna z nových zemí nebyla v dobré ekonomické kondici a ve společnosti panovaly obrovské rozdíly. V Indii žilo ve 40. letech 20. století více než 50 procent ekonomicky a sociálně zaostalé populace.
Proto již tehdy padlo celkem logické rozhodnutí pokusit se zmírnit drtivé rozdíly mezi občany v té době 360milionové země a těm nejchudším, příslušníkům nejnižších kast, usnadnit přístup ke vzdělání.
Když v roce 1950 vstoupila v platnost indická ústava, zahrnovala mimo jiné také článek 16, který jim zaručoval přijetí na univerzity, ale také možnost získat práci ve státní sféře.
Ukažme si vliv článku 16 na detailu ze života tamního žáka, a později studenta:
V Indii jsou žáci hodnoceni po 8, 10 a 12 letech školní docházky. Po 12 letech ukončují středoškolské vzdělání, a proto je pro ně závěrečné vysvědčení důležité pro přijetí na vysokou školu. Poté musí složit státní přijímací zkoušky na univerzity. Zatímco „bohatí“ musejí v přijímacím řízení na některé prestižní státní univerzity dosáhnout 80-90 procent požadovaných podmínek, uchazečům s právem na rezervaci stačí jen 50-60 procent téhož.
V případě zaměstnání je to podobné: vláda pro znevýhodněné občany vyčlenila 50 procent všech pracovních míst (v některých státech Indie to může být dokonce i víc). Tvůrci ústavy ovšem předpokládali, že platnost článku 16 bude omezená zhruba na deset let. Jenže Indie letos oslavila 75 let od získání nezávislosti a kvóty platí stále. A teď je politici dokonce chtějí rozšířit.
Kasty nechceme! …ale zbavit se jich taky nechceme
Většina lidí už pravděpodobně někdy slyšela o kastě „nedotknutelných“ a jejich těžkém osudu. Podobně na tom však byla - a stále jsou - kmenová společenství, jež stojí dokonce i mimo kastovní systém. (Jeho původní podoba rozšířená mezi hinduisty přitom mívala podobný význam jako v Evropě: šlo o rozdělení populace především podle profesí.)
Zjednodušeně řečeno, v indické společenské hierarchii stáli nejvýše Bráhmani neboli kněží, kteří byli tradičně nejvzdělanější. Pod nimi se nacházeli vládci a vojevůdci. Nejnižší společenské příčky obsazovali sluhové a pracující, kteří společnosti zajišťovali nejhorší služby.
Příslušníci vyšších kast se začali postupně vůči níže postaveným obyvatelům vymezovat a svazovat jejich život různými nařízeními: „Nesmíš chodit do stejného chrámu, nesmíš pít vodu ze stejné studny…“ Pohrobci podobných opatření přetrvávají v systému dodnes.
Jakkoliv může být z dnešního pohledu podobné dělení společnosti nefunkční a nespravedlivé, v Indii se jej dlouhodobě nedaří změnit, natož odstranit: dosud se totiž na řešení problému nepodařilo nalézt shodu.
Příslušníci nejvyšších kast rádi požívají svých privilegií, aniž by se o ně jakkoliv zasloužili, lidé z nízkých kast zase často nechtějí přijít o finanční i další výhody, které jim z toho plynou: mají nárok na levnější potraviny, plyn a energii. Od státu často dostávají i finanční odměny za to, že posílají děti do školy.
Současné střední a vyšší třídě, která v Indii v posledních letech výrazně narostla, je vše zmíněné přitom vcelku jedno. Pokud její členové sami pocházejí z nižší kasty, nejspíš to tají. Pro většinu Indů je dnes důležitá zejména jejich profese a také materiální bohatství, jež vzbuzuje největší respekt. Být Bráhmanem totiž vůbec neznamená být bohatý - a naopak.
Současný premiér Nárendra Módí kupříkladu pochází z nízké kasty a indická prezidentka Draupadí Murmú dokonce vzešla z kmenové komunity.
Kouzlení s článkem 16
Indická ústava říká, že žádný občan nesmí být v zaměstnání ani při studiu diskriminován na základě náboženství, rasy, kasty, pohlaví, původu, místa narození ani bydliště. A pokračuje tím, že státu také nic nebrání v tom, aby učinil jakékoli další opatření pro rezervaci ve prospěch kterékoliv vrstvy občanů.
Pravidla rezervace si navíc mohou určovat i jednotlivé státy podle potřeby. Centrální vláda schválí její minimální rozsah a jednotlivé státy si jej mohou podle potřeby navýšit. Indie se skládá z celkem 28 států a 8 unijních teritorií. Indická ústava tedy nechává otevřený prostor k budoucím změnám, právě takovým, jaké země zaznamenala v uplynulých týdnech.
Patří EWS, „ekonomicky slabá skupina“, skutečně mezi potřebné?
To je klíčová otázka, již si Indie aktuálně klade: ano i ne. Jedním z kritérií, jež do ní obyvatele vřazuje, je maximální roční příjem rodiny do 800 tisíc rupií za rok. Rodina žijící v Mumbai nebo Dillí s takovou částkou vyjde obtížně. Na malém městě se s ní však dá vyžít královsky.
Problém sociálního systému dnešní Indie spočívá v tom, v čem tkví i na mnoha jiných místech na světě - někteří jeho účastníci státní podporu zneužívají, přičemž na skutečně potřebné se nakonec nedostane. To je třeba případ Panditů, původních obyvatel Kašmíru. Ti sice formálně náležejí do nejvyšší kasty, avšak po desetiletí přežívají v naprosté chudobě na okraji společnosti.
Nebylo by tedy lepší zavést pro podporu jen ekonomická kritéria?
Asi ano. Současný systém znevýhodňuje bohatší: zatímco chudší studenti se nemusí příliš snažit, protože mají své místo ve vzdělávacím systému jisté, ostatní musí o možnost na státní univerzitě tvrdě bojovat.
Státní univerzity přitom mají dobrou úroveň a ve srovnání s těmi soukromými se za studium platí jen zanedbatelné poplatky. Žádný politik však téma zrušení kastovního systému nejspíš neotevře, protože by si pod sebou dobrovolně řezal větev. Na vině jsou již zmíněné paradoxy: mnoho lidí z nízkých kast je dnes velmi bohatých, přičemž svého privilegia na rezervaci se nebudou chtít vzdávat.
Stejné problémy v jiném kabátě?
Není pochyb o tom, že diskriminovat člověka kvůli nízké kastě je kruté, nelidské a nefér. Její příslušníci se o své společenské zařazení zasloužili jedině tím, že přišli na svět. Indická společnost navíc zažila éru otevřeného rasismu vůči vlastní populaci v období britské nadvlády: cedule „Indům a psům vstup zakázán“ visely nad každým vchodem do restaurace, klubu či hotelu.
A dnes? Po 75 letech ve školách na malých městech a vesnicích stále děti Dalitů, neboli „nedotknutelných“ sedávají odděleně od ostatních. Často jim vůbec není dovoleno do školy vstoupit. A ti, kdo i přes všechny překážky a šikanu nakonec vystudují, to ani později nemají lehké. Kolegové v kanceláři jim nepodají ruku, povyšuje se nad nimi kdejaký pologramotný hlídač nebo třeba nosič čaje. Sebevraždy kvůli příslušnosti ke „špatné“ kastě proto vůbec nejsou výjimečné.
Je proto otázkou, zdali k budoucímu oslabení kastovního systému v Indii přispěje další legitimizace jeho znaků. Pozitivní diskriminace v podobě rozšíření rezervačního systému může současný stav zabetonovat. Bude prostě rozdávat další privilegia, jakkoliv dobře míněná.
