Článek
Vstávala jsem v pět ráno, abych jela do Prahy a byla jsem tu první. Už teď tady stojí fronty lidí, kteří se chtějí s Karlem Heřmánkem rozloučit. Myslela jsem si, že tu nikdo nebude, protože je brzy ráno, ale opak je pravdou. Další lidé přicházeli po mě a na nádraží bylo už ráno rušno. Myslela jsem si, že je to tím, že lidé cestují, protože je sobota, ale většina tváří, které jsem viděla, jsou i tady.
Připadám si, jako když stojím ve frontě na banány, ale co se dá dělat. Herec měl prostě skutečně dobré srdce a sešlo se zde mnoho fanoušků, kteří ani minutu neváhají a chtějí se rozloučit. Panuje tu smutná atmosféra, lidé mají svíčky v ruce, někdo dokonce i své oblíbené plyšáky, které mu chtějí dát.
Fešák Hubert byl prostě jenom jeden. I když je to už 14 dnů, co herec zemřel, stále tomu nikdo nemůžeme uvěřit. Divadlo bez něj už nebude divadlem, ale je pravda, že rodina mohla jeho úmrtí možná předpovídat a měli tomu zabránit. Proč si herec, který měl vždy odpor ke zbraním, najednou zakoupí kurz střílení? To jim to nebylo divné? Mě osobně by to divné bylo. Museli tušit, že se něco děje a stejně nic neudělali. Nebo udělat nechtěli, to už my nevíme.
My se akorát dnes můžeme rozloučit s hercem, který opustil tento svět a který za sebou zanechal skutečně velký počin. A jak napsalo samo divadlo, žádné slzy, ale sklenku vína. Takže doufám, že si všichni společně připijeme na jeho krásný a úspěšný život a že se nám čert Lucifer brzy vrátí na televizní obrazovky. P.S. Je to sedmý řádek, vlevo dole, jsi drzý čert, Karle Heřmánku.
