Článek
Citace ze školského zákona, paragraf druhý:
(1) Vzdělávání je založeno na zásadách
a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,
b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce,
c) vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání,
d) bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí,
e) svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání,
f) zdokonalování procesu vzdělávání na základě výsledků dosažených ve vědě, výzkumu a vývoji a co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů a metod,
g) hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených tímto zákonem a vzdělávacími programy,
h) možnosti každého vzdělávat se po dobu celého života při vědomí spoluodpovědnosti za své vzdělávání.
(2) Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména
a) rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života,
b) získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání,
c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,
d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti,
e) utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého,
f) poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku,
g) získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví.
(3) Vzdělávání poskytované podle tohoto zákona je veřejnou službou.
Političnost školy je vtělena přímo do zákona, a to jak tematicky (evropská integrace, genderová rovnost, zásady demokracie atp.), tak definicí vzdělávání jako veřejné služby, kterážto definice se pochopitelně vztahuje k výše uvedeným cílům.
Ano, skutečně, škola je simulace polis, je to, stejně jako obec, politický prostor, prostor primárně určený k tomu naučit se být občanem, a není to nějaká zvrácená logika zákonodárce, je to přirozenost. Na rozdíl od neposkvrněného početí například.
Neschopnost rozlišovat mezi přirozenou političností školy a potřebou zachovat ve škole neutralitu ve vztahu k zájmům konkrétních politických subjektů jsou od sebe diametrálně odlišné polohy. Propagace politických stran by se ve školách odehrávat neměla. To ale ještě neznamená, že ústavní činitelé v politických funkcích mají odepřen přístup do škol, jak se domnívá intelektuální holub Vávra, jenž se na sociální síti opřel do předsedkyně sněmovny Markéty Adamové Pekarové, která navštívila školu v Karlovarském kraji. To pochopitelně nedává smysl, neboť jsou představiteli polis. Neměli by vést politickou kampaň. A měli by zároveň zachovávat a podporovat hodnoty vzdělávání, které ukládá školám zákon v rámci jejich veřejné služby. Za dohled nad tím odpovídá škola (z hlediska pedagogického učitelé, z hlediska zákona ředitel).
A zde se dostáváme k meritu věci holubího náletu pana Vávry na téma, které je jako obvykle nad jeho letovou hladinou: Pozvat předsedkyni sněmovny, u které je vysoce pravděpodobné, že bude jednat v souladu s definicí veřejné služby dle školského zákona, je v souladu s takovou veřejnou službou. Pozvat politického kverulanta, jehož populismus je v příkrém rozporu se základní úlohou vzdělávání a třeba i se samotnou ústavou je rizikem protizákonného jednání. O nepsaných hranicích jednání z hlediska etického nebo intelektuálního ani nemluvím.
Až se podaří Okamurovi s Vávrou změnit ústavu a školský zákon, mohou také naplňovat veřejnou službu v oblasti vzdělávání. Pevně doufám, že pravděpodobnost takové změny je stejná jako u neposkvrněného početí.
Pozn. autora. Příměr o hraní šachů s holubem praví, že holub přiletí, rozhází figurky, pokálí šachovnici, ale odlétá s pocitem vítěze.
