Článek
Nebezpečně velké množství lidí v mém okolí setrvává v iluzi, že je lepší se nezajímat o události v USA. Anebo setrvávat v přesvědčení, že se vlastně nic významného neděje. nesouhlasí s tím, ale nemají pocit, že by se v jejich životě něco podstatného změnilo. Jejich všední životy nadále probíhají a do představ o budoucnosti se jim současné dění moc nepromítá. A to je obrovská chyba, která nás může stát hodně.
Jestli nás, Evropu, skutečně něco ohrožuje, pak je to tahle naivní, sebevražedná letargie nebo neochota se zabývat akutním nebezpečím, které vyplývá z rychle se drolící americké demokracie a z naprosto očividné snahy zničit současnou bezpečnostní stabilitu postavenou na existenci NATO.
Tohle už neplatí a berme to prosím jako fakt. Částečně je to způsobeno dlouhodobou evropskou neodpovědností za vlastní obranu, částečně tím, že Trump naplňuje nejhorší scénáře rozpadu bezpečnostní stability, kterou zajišťovalo NATO.
Richard Shirreff je bývalý britský generál a dříve evropský zástupce nejvyššího velitele spojeneckých sil NATO. Ve vyjádření pro britský deník The Guardian přiznává, že věří, že se „britský premiér Starmer stále snaží být mostem mezi Trumpem a NATO“ a pokud se o to USA snaží „pak je to fantastické“.
Hned vzápětí ale dodává to nejdůležitější: „Ale z čistě bezpečnostního hlediska si myslím, že musíme přijmout, že Evropa a Kanada se musí postavit samy za sebe bez Ameriky. Musíme vzít v potaz skutečnost. Každý, kdo si myslí, že Amerika je stále oddána NATO, je… Nevím, co kouří.“
Slyšel jsem už mnoho zavádějících „analýz“ a reakcí typu „je třeba Trumpova slova správně interpretovat“ (údajně v nich můžeme najít nějaké nevyřčené aluze tohoto génia) nebo „bez USA nedává evropská obrana smysl“. Nevím, v jakém mentálním rozpoložení a v jakém náhledu na realitu tihle lidé, až velmi často hovořící z pozic „expertů“ v českých médiích, setrvávají, ale názor Richarda Shirreffa má oproti nim skutečnou váhu.
Chápu, pro část české společnosti může být úlevné slyšet, že se nic zásadního neděje, ale ono se děje. Jde pouze o mentální křeč, tzv. kognitivní disonanci, kterou prožíváme tehdy, pokud realita kolem nás neodpovídá našim upevněným postojům a názorům.
Reakce na to může být v zásadě dvojí.
- Buď jsme schopni akceptovat změnu podmínek, výskyt nových skutečností nebo nový úhel pohledu a tehdy nutně následuje korekce vlastního postoje (nová konfigurace stávajícího konstruktu nebo jeho náhrada). Takový proces je mentálně “bolestivý”, protože předpokládá, že si připustíme omyl, vesměs hluboký. S tím zjevně mívá řada lidí problémy, jak ukazují poznatky sociální psychologie (Jonathan Haidt, Daniel Kahneman atd.).
- Nové skutečnosti, změnu podmínek a úhly pohledu neakceptujeme a snažíme se zachovat si stůj co stůj stávající kognitivní konstrukt, do nějž se snažíme nějakým způsobem změnu zakomponovat, nebo ji ve jménu zachování vlastí víry v neomylnost prostě popřeme. Sociální sítě a celá digitální džungle k tomu nabízí nespočetné množství komor ozvěn (echo chambers), ve kterých nás uklidní ozvěny našeho vlastního, byť často zcela nesmyslného postoje.
Český vědec Jan Kulveit nedávno v příspěvku a sociální síti upozornil na fenomén tzv. normalcy bias, tedy stereotypu normálnosti. V češtině pro tento efekt používáme pořekadlo „strkat hlavu do písku“. Jenže jak říká Kulveit, realita je neúprosná: „Spousta lidí se chlácholí představou, že Trump je jen ‚transakční‘, chce aby Evropa vydávala dost na obranu, ‚je to budíček‘ a podobně. Je to možné, ale na alternativu ‚nakonec se nic zvláštního nestane‘ se nedá spoléhat.“
Kulveit pouze jinými slovy sděluje to, co říká britský generál Shirreff. Jak dále poukazuje, predikce zachování demokracie v USA vykazují cca třetinovou pravděpodobnost toho, že se nepodaří zachovat v USA demokracii. Vedle toho je ale možné, dodávám, že i když by Trumpovi následovníci neudrželi moc v dalším období, neznamená to, že se USA automaticky vrátí ke své dřívější zahraniční politice a zahraniční spolupráci. A s ohledem na stav světa je nikoliv naivní, ale přímo třeskutě hloupé strkat hlavu do písku právě teď.
Jsou země, které si to nemohou dovolit. Estonský premiér Michal Kristen čerstvě oznámil, že Estonsko zvyšuje výdaje na obranu od roku 2026 na 5 % HDP s cílem „učinit jakoukoliv agresi vůči zemi neproveditelnou“.
Ano, Česko není Estonsko a na hranicích nemusí nutně očekávat ruská vojska. Ale je součástí stejného obranného paktu, který - s ohledem na realitu podpořenou přesvědčením britského generála Shirreffa - nutně potřebuje novou konfiguraci a nový leadership. Jestliže Češi chtějí sami spoléhat na budoucí „mír“, kterým se tu kdekdo ohání, musí se nutně podílet i na ochraně Estonska, Litvy, Lotyšska, Polska, Finska, nebo dalších zemí, kterým bezprostřední napadení hrozí. Zejména Pobaltské země se v tomto ohledu musí nutně cítit ohrožené, jelikož představitelé ruského kleptokratického syndikátu tímto vyhrožují a zpravodajské služby pobaltských zemí tyto hrozby pozvrzují jako reálné. Je naší povinností pomáhat spojencům, kteří takovou pomoc nutně potřebují. Nehledě na to, že v budoucnosti se budeme muset s jistou pravděpodobností sami bránit a sami se rozhodně neubráníme. A nehledě na to, že Česko nefiguruje v invazních záměrech Ruska jako země, kterou je možné okupovat fyzicky, ale jako země, kterou je možné okupovat politicky. Podobně jako Maďarsko nebo Slovensko. Tato vytrvalá snaha ostatně trvá už dlouho a jejím nejvýraznějším projevem je o dezinformace se opírající, prokremelský - případně promírový - populismus.
V tomto kontextu je vůči české společnosti nezodpovědné, trestuhodně pokrytecké tvrdit, že „chceme mír“, jak to dělá Andrej Babiš a jeho političtí zaměstnanci, a jak to v ještě více nepokrytě dělá radikální populistická scéna (SPD, Stačilo, Motoristé a další). A je stejně perfidní snažit se pak tvrdit, že proti výdajům na zbrojení není jen proto, aby se mohl před kritiky ohánět legitimitou svých postojů. Skutečnost je taková, že současná nejsilnější opoziční strana daleko více akcentuje strkání hlavy do písku, a to nejvíce proto, že to takto vnímá velká část jejího elektorátu. Lidí, kteří se z nějakého důvodu necítí být dostatečně ohroženi a nebo je jim prostě jedno, co se v budoucnosti odehraje.
Před pár týdny jsme měli společnou diskusi s psychiatrem Jiřím Horáčkem na téma společenské odolnosti. V publiku byli učitelé a jedna z pedagožek v rámci diskuse popisovala způsob, jakým vede vzdělávání k vyšší informační gramotnosti. Jiří Horáček se následně ptal, zda na začátku studenty něčím znepokojí, což znepokojilo paní učitelku. Nicméně dotaz Jiřího Horáčka byl zcela namístě. Protože pouze tehdy, pokud se cítíme znepokojeni, jsme dostatečně motivováni jednak tak, abychom případné nebezpečí odvrátili, ať už akutně, nebo preventivně.
Stejně jako v případě potřeby zvýšení informační gramotnosti, i v případě pocitu „bezpečí“ je nejprve nutné přivést občany Česka ke skutečnému stavu věcí, a tedy k motivaci opustit svou pohodlnou pasivní pozici s „hlavou v písku“. Alespoň jejich rozhodující většinu. Teprve pak si můžeme být jisti, že se Česko nevydá maďarskou nebo slovenskou cestou, tedy s největší pravděpodobností cestou mimo společenství demokratických zemí, někam do tmy celkového úpadku definovaného Kremlem.
