Článek
Ukazuje se přitom, jak málo vlastně víme o základech vzdělávacího systému, z čehož nepřímo vyplývá, jak málo se o tuto klíčovou, pro budoucnost zcela nepostradatelnou součást veřejného zájmu staráme.
Mnoho zoufalých rodičů na sociálních sítí sdílí neřešitelný problém okamžité budoucnosti jejich dětí. V jednom z takových příspěvků matka neúspěšného uchazeče v Praze popisuje, jak běhá od čerta k ďáblu společně se stovkami dalších rodičů, tráví zbytečně hodiny čekáním, aby se dozvěděla, že šance je nulová, a propadá se do úzkosti z toho, kam vlastně její dítě nastoupí na střední školu, když i učiliště jsou v současnosti plná.
Na závěr svého osobního svědectví vcelku pochopitelně dochází k potřebě najít toho, kdo je současnou situací nejen v Praze, ale i Brně a vybraných lokalitách Česka s větší hustotou obyvatel vinen. A dochází k závěru, že jde o ministerstvo školství.
To je ale zásadní omyl. Za kapacitu škol v území totiž neodpovídá stát, ale zřizovatelé mateřských, základních a středních škol. A v případě středních škol jsou to krajské samosprávy.
V tomto směru neexistuje žádné dělení odpovědnosti či viny, jakkoliv jsem zaznamenal, že někteří lokální politici začali přesouvat odpovědnost na stát. Činí tak zřejmě s vědomím, že varovně mnoho lidí nechápe, jak je vlastně vzdělávací systém řízen a jak se odpovědnost dělí. Je zcela licoměrné nyní, zhruba patnáct let po narození současných uchazečů o studium na SŠ, tedy při znalosti počtu uchazečů i při znalosti proporčního rozdělení zájmu o různé obory vzdělávání, tvrdit, že nebylo možné kapacity zejména všeobecného středoškolského vzdělávání navýšit.
Ano, je tu zjevný nezájem ze strany voličů, kteří najednou drží hlavy v dlaních, když se na vybranou střední školu nedostal jejich potomek. Tahle totiž lidé ve vztahu ke vzdělávacímu systému fungují: zajímá je eminentně pouze v okamžiku, kdy o jejich děti.
Ano, je to zjevný tlak ze strany zaměstnavatelů, kteří mnohdy zejména dříve během těchto patnácti let zcela nezodpovědně a negramotně tlačili nemalou silou na udržení neudržitelného, tedy na zachování mezinárodně nevídaného sedmdesátiprocentního podílu odborných škol v systému. Na úkor všech, kdo chtějí ve stále větším počtu volit všeobecné vzdělávání gymnaziálního nebo lyceálního typu, neboť je zcela prokazatelné, že toto vzdělání má ve světě rychlých změn daleko větší míru úspěchu v čím dál obvyklejším terciárním vzdělávání, má celkově delší trvanlivost a účinnost při adaptaci.
A ano, je nutné také připomenout, že během ministrování některých „expertů“ v resortu školství došlo k prudkému omezení změn ve struktuře školského systému, pokud se obce nebo kraje nepostavily na důsledný odpor.
Jenže to jsou všechno jen faktory s velmi parciálním, dílčím vlivem. Jednoznačně největší odpovědnost nesou ty krajské samosprávy, které v současnosti nemají kapacity v požadovaných oborech vzdělávání, tedy v těch všeobecných (gymnázia, lycea). Jde zejména o minimálně tři předchozí garnitury krajských samospráv, které nebyl schopny přečíst si statistiku nově narozených a uvědomit si, kolik uchazečů se bude hlásit na které školy v roce 2023. Určit je to možné takřka s přesností na desítky. Vzhledem k tomu, že znám poměrně dobře situaci v Praze, která je zřizovatelkou středních škol na území hlavního města, mohu jen doporučit voličům, aby si uvědomili, jak je tato část samosprávy po stránce politické, ale i úřední posledních patnáct let řízena. Z mé zkušenosti mohu konstatovat žalostnou míru efektivity v prosazování nikoliv progresivních, ale v zásadě urgentních změn, jako je třeba otevírání většího počtu gymnaziálních či lyceálních tříd nebo dohodu se Středočeským krajem, který pochopitelně významně přispívá k počtu uchazečů na pražské střední školy.
Nakonec tedy skutečně zůstane na novém ministru školství, aby se pokusil situaci řešit. Nebude to jednoduché. Právě samosprávné určení odpovědnosti krajů za kapacity středních škol dává státu mnohem menší šanci na to učinit něco podstatného v krátkodobém horizontu. Jsem nicméně přesvědčen, že Mikuláš Bek - jenž si je problému velmi dobře vědom - ve svém konceptu strukturálních změn vzdělávacího systému právě toto bude prosazovat jako jednu z hlavních priorit. Prospěje to nejen uchazečům v daném roce, ale rozvoji vzdělávání v Česku obecně.
Přesto si neodpustím ještě jednu varovnou větu. Uvědomte si prosím jako občané, jako voliči, že celková odpovědnost za politickou schopnost či neschopnost řešit elementární společenské potřeby leží v našich rukou. Buďme tedy poněkud všímavější ke vzdělávání. Šeredně se nám nevyplatí, pokud mu budeme věnovat naši pozornost pouze ve chvílích, kdy potřebujeme dostat děti na střední školu. I tomu se dá koneckonců předcházet pouze zvýšenou pozorností.
