Článek
Poslední rozhovor prezidenta pro Český rozhlas ukázal možnou formu prezidentství, kvůli které, domnívám se, byl Petr Pavel zvolen. Myslím tím jeho jasné a přímé pojmenování faktu, že vláda nedělá ani minimum v boji s dezinformacemi. Nejde přitom pouze o předmět výroku, o dezinformace. Jde o to, že prezident je z povahy své role v českém ústavním systému opinion maker s největším dosahem, což mu dává nejen možnost, ale i povinnost jednat v tomto smyslu ve prospěch veřejného zájmu, ve prospěch demokracie a všeho, co ji naplňuje, tedy zejména ústavou zaručených lidských práv a svobod.
Domnívám se zároveň, že potenciál, který prezident v tomto nejdůležitějším poslání vyplývajícím z jeho mandátu má, nebyl během prvního roku Pavlova úřadování vždy naplněn. Slyšel jsem prezidenta hovořit na několika akcích, které zaštítil nebo kterých se účastnil jako host, a tam vždy mluvil podobně: k věci, přímočaře a trefně. Veřejný prostor by si zasloužil totéž a ve větší intenzitě. Pro digitální demokracii je nezbytné, aby „profily“, které ji reprezentují, byly co nejviditelnější. V této souvislosti je nutno uvažovat o posílení viditelnosti prezidenta tak, aby mohl svou působností konkurovat politickým a dezinformačním šmejdům, kteří neváhají využít profesionálních služeb, aby své profily na sociálních sítích zviditelnili. Prezident je může pomoci efektivně izolovat v pro demokracii únosném prostoru (anebo naopak efektivně podpořit, jak to dělal Zeman), musí ale být dostatečně přítomen.
Chápu, že tohle tradiční servis prezidentské kanceláře nezvládá, je tedy nutné uvažovat o řešeních odpovídajících současnosti. Někdy to v komunikaci státu vypadá, jako kdyby už všichni jezdili v autech několikáté generace, ale stát zatvrzele používal koňská spřežení. Pro prezidentskou kancelář by přitom komunikace měla být hlavním zadáním pro naplnění mandátu prezidenta. Využít k tomu dostupných, profesionálních služeb, případně je alokovat v prezidentské kanceláři, považuju za klíčové.
Pokud prezident Pavel deklaruje, že nechce usilovat o znovuzvolení, pak není důvod k nějakému taktizování. Může zcela otevřeně a bez okolků plnit svou roli nejvyšší ústavní autority a přispět k formování společenských nálad.
Největším problémem současnosti, v němž se prezident může a má angažovat, je společenská rozpolcenost a její všudypřítomné dvojče, tedy nedůvěra. Nevidím nic důležitějšího, co by měl prezident Česka brát v úvahu, pokud přemýšlí, jak svou roli pojmout. A že o tom Petr Pavel přemýšlí a že o tom přemýšlí poctivě, o tom jsem přesvědčen.
Je pochopitelné, že některá témata, zejména bezpečnost, jsou současnému prezidentovi blízká, zatímco k některým se staví ostýchavě, jako třeba vzdělávání. Je patrné, že Petr Pavel znatelně ožije, pokud se může věnovat svému řemeslu, k jiným důležitým tématům se staví úsporněji. Nemyslím, že by se jim záměrně vyhýbal, přikládám to spíše jeho slušnosti a pokoře tam, kde sám sebe vidí jako laika. Od toho by ale měl mít funkční poradenský tým, který dokáže destilovat témata z různých oblastí veřejného zájmu do podoby vhodné pro prezidentská vyjádření. A umět je i funkčně spojovat tak, aby se prezident mohl odrazit od toho, v čem je doma, k tomu, co je všeobecně důležité.
Existuje kupříkladu silná vazba mezi „prezidentským“ tématem bezpečnosti a vzděláváním nebo energetikou. Je vcelku přirozené, že prezident je v tématu bezpečnosti jako bývalý voják vnímán s potřebnou autoritou, ostatně právě toto jeho profesionální založení významně přispělo k jeho zvolení. Kontinuita této prezidentské polohy v komunikaci je tedy něco přirozeného a jde o to umět ji organicky svázat s dalšími tématy, do nichž prezident vstupuje mnohem méně jistým krokem. Bylo by nešťastné, aby se jim vyhýbal jen proto, že jeho poradci nedokážou tento amalgám vytvořit.
Nevidím tolik do útrob prezidentské kanceláře, ale z toho, co vnímám, jsem přesvědčen, že by Petr Pavel měl více prosazovat svou vůli a svůj názor v jejím řízení. Chápu, že to je další nárok na jeho čas a energii, nicméně pokud by to pokračovalo tak, že navenek neustále prosakuje konflikt mezi prezidentovými úředníky, jeho autoritu to rozhodně neposílí a efektivitu v komunikaci také ne.
Chci na závěr zdůraznit, že Petr Pavel je po 20 letech absurdit důstojným prezidentem Česka. Více než to. Představa, že by už rok zastával úřad přízemní, vnitřně naprosto prázdný estébácký učeň Babiš pochopitelně vytváří zdánlivě velkou míru úlevy. Nicméně Petr Pavel má úplně jiná maxima a tedy vytváří úplně jiná očekávání. Pevně proto doufám, že je naplní ve formě, kterou ukázal v posledním rozhovoru pro Český rozhlas.
