Článek
Požádal jsem při představení knihy Future ON! účastníky Bratislavské učitelské konference, organizované společností Indícia, aby vybrali 5 nejdůležitějších dovedností, které mají poskytovat výchova a vzdělávání.
Když se podíváte na ten word cloud, jenž z toho vznikl, uvidíte souhrn dovedností a kvalit, které umožňují lidem pochopit se, dorozumět se, respektovat se, nést za své jednání odpovědnost, umět si poradit s nečekanými situacemi, nacházet v lidském životě smysl. V zásadě jde o výbavu k tomu, jak žít spolu, v tom sociálně kulturním slova smyslu.
Je to vcelku přirozené. Civilizační pokrok mimo jiné způsobil to, že středobodem našeho života je pro drtivou většinu lidí v rozvinutých společnostech sociální vrstva života. Jinými slovy, život s dalšími lidmi, stýkání se s nimi, vycházení s nimi, dorozumívání se, konflikty, konkurence, nebo naopak spolupráce se staly základní substancí naší existence. Protože už neběháme po lesích a nelovíme, dokonce ani většinou netrávíme čas dobýváním přírodních zdrojů vlastními silami. Trávíme čas tím, že společně s dalšími lidmi vytváříme směnné hodnoty, případně zajišťujeme chod společnosti nebo její zabezpečení, a tu akumulovanou hodnotu různě proměňujeme ve statky.
Přitom vzdělávání, aspoň to institucionální, stále více zdůrazňuje potřebu vybavit člověka na to, aby dokázal žít v tom přírodním světě, v němž se život odehrává. Jak argumentuju ve Future ON!, to je sice životně důležité, nicméně jsme si jako civilizace dokázali vytvořit tak mocné technologické extenze našich rukou (třeba stroje na obrábění a výrobu čehokoliv), nohou (třeba dopravní prostředky) a v poslední době zejména mozku (narůstající počítačová kapacita), že se z dobývání a zpracování přírodních zdrojů a jejich transformace v čím dál složitější způsob uspokojování našich základních biologických potřeb stal silně technologizovaný průmysl, teď už ve fázi 4. 0.
Priorita výchovy a vzdělávání se proto nutně přesouvá jinam: k potřebě učit se žít spolu, ve společnostech, které jsou komplikované svou masovostí, svou nutnou vnitřní diferenciací a stále narůstajícím vzdalováním se (polarizací), kterou mohutně podporuje naše digitální přítomnost, uzavírající nás v individualizovaných komorách ozvěn našich „přání a stížností“.
Když se na to zeptáte přemýšlivých učitelů, jak jsem to udělal v Bratislavě, zjevně to chápou a dokážou to velmi trefně pojmenovat. Když se ale na totéž zeptáte „systému“, jeho formální odpovědí je reálná impotence, neschopnost vyvléci se z pouta setrvačnosti, jakkoliv to není nic mimo reálné společenské možnosti. Zajistit větší podíl kriticky důležitých cílových kvalit ve výchově a vzdělávání, tak jak jsou popsány ve word cloudu z Bratislavy, sice stojí nemalé úsilí, nicméně nejde o nějakou lunatickou vizi bez reálných možností jejího naplnění. Jde pouze o přesvědčení a jeho důsledné naplnění.
Na to ale potřebujete dostatek lidí, kterým setrvačnost systému nevyhovuje a kteří tu hypnotickou setrvačnost, podporovanou pocitem „vždyť všechno funguje a máme se dobře“, dokážou dostatečně silně a přitom konstruktivně narušovat a proměňovat v pohyb, v potřebnou transformaci.
Anebo taky ne. Na aktuální výstavě READ v pražské Kunsthalle je k vidění drobné dílo postavené na jednoduché posloupnosti následujících slov: Evoluce - - Příroda - Příroda a člověk - Člověk a příroda - Člověk a člověk - Člověk zničí přírodu - Člověk zničí člověka - Příroda. To dílo do značné míry hovoří o tomtéž, ale dotahuje děj do apokalyptického finále. Je proto dobré vnímat svět jako Future ON!, abychom tomu předešli.
