Článek
Zkuste si vzpomenout, kdy jste si naposledy s někým opravdu povídali. Nemyslím pár zpráv na WhatsAppu mezi schůzkami. Ani rychlou reakci na Instagramu. Ale normální rozhovor. Takový ten, kdy sedíte naproti sobě, občas je ticho a nikomu to nepřijde trapné.
Pokud vás teď nic nenapadá, nejste v tom sami.
Máme víc možností než kdy dřív. A přesto se často cítíme vyčerpaní.
Je to zvláštní. Máme technologie, které nám šetří čas. Máme pohodlí, zábavu na jeden klik, informace kdykoli. Věci, o kterých se našim rodičům před třiceti lety ani nesnilo. A přesto si pořád připadáme, jako bychom nestíhali.
Ne fyzicky. Spíš v hlavě.
Každý den do sebe cpeme stovky podnětů. Zprávy, maily, upozornění, názory cizích lidí, reklamy. Mozek jede nonstop. I večer, kdy bychom měli vypnout, ještě „rychle něco zkontrolujeme“. A pak se divíme, že jsme podráždění a unavení, i když jsme vlastně celý den jen seděli.
Hlasovka místo rozhovoru. Emoji místo toho, co se blbě říká slovy.
Komunikace je rychlejší. Efektivnější. Ale taky plošší.
Místo „Jak se máš?“ pošleme palec.
Místo dlouhého povídání krátkou hlasovku, kterou si druhý pustí mezi dveřmi.
A ticho, ve kterém by mohlo zaznít něco důležitého, raději zaplníme dalším obsahem.
Možná i proto se tolik lidí cítí osaměle. Ne proto, že by neměli s kým psát. Ale protože si s někým už dlouho doopravdy nepovídali.
A pak je tu to neustálé srovnávání.
Otevřete sociální sítě a skoro automaticky vám hlavou proběhne: „Nežije někdo jiný lepší život než já?“
Někdo pořád cestuje.
Někdo má dokonalé tělo.
Někdo podniká, vydělává a u toho se stíhá usmívat.
Jenže málokdo sdílí vyčerpání, pochybnosti nebo obyčejné dny, kdy se nic zvláštního neděje. A tak máme pocit, že problém je v nás. Že bychom měli víc zvládat. Víc stíhat. Být nějak… lepší.
Možná ale nehledáme víc.
Možná nám chybí míň.
Míň hluku.
Míň srovnávání.
Míň tlaku na výkon.
A víc obyčejných věcí.
Víc skutečných rozhovorů.
Víc času bez telefonu.
Víc prostoru na to nebýt pořád dostupní.
Možná nepotřebujeme další aplikaci na produktivitu. Možná stačí vypnout obrazovku a jít se projít. Nebo si sednout s někým blízkým a tentokrát ho opravdu poslouchat, ne jen čekat, až na nás přijde řada mluvit.
Zkuste dnes večer malý experiment.
Odložte telefon. Ne na pět minut. Na hodinu.
Nebude to úplně příjemné. Mozek si bude říkat o další dávku podnětů. Ale právě v tom tichu se často objeví myšlenky, které přes den nemají šanci.
A možná si uvědomíte, že únava, kterou cítíte, není z práce.
Ale z neustálého hluku kolem.
A ten – aspoň na chvíli – vypnout můžete.
