Článek
My pak sedíme, koukáme do telefonu a říkáme si, co jsme udělali špatně a proč nás takhle odepsali.
Ale ono je to možná úplně jinak.
„Někdo tam nahoře slyšel rozhovory, které vy ne. Viděl věci, které vy jste vidět nemohli, a četl zprávy, o kterých vy nemáte ani tušení. Proto odstranil z vašeho života lidi, o kterých jste si mysleli, že tam patří. Tak se za nimi neotáčejte a nechte je jít.“
My totiž vidíme jen tu masku, kterou nám ti lidé ukazují. Věříme jejich slibům a úsměvům. Jenže Osud vidí i za oponu. Slyší, co o nás říkají za našimi zády, a ví, že by nás tenhle vztah časem jen zničil.
Je to, jako by náš život byl rozjetý vlak, ve kterém jsme my strojvůdce. Někdo z výšky nám do něj schválně posílá černé pasažéry na zkoušku – někoho jako lekci, někoho jako dárek. A když se ta lekce naplní a my pochopíme, co jsme si z toho měli vzít, Osud ty lidi prostě vyprovodí na další zastávce. Udělá ten velký úklid za nás a ty dveře za nimi prostě zabouchne, abychom my mohli bezpečně jet dál.
V tu chvíli musí přijít to naše vnitřní „Aha“. Musíme si uvědomit, že tenhle krutý odchod je pro nás ve skutečnosti dar. To nejlepší, co se mohlo stát.
Největší úleva je těm lidem prostě odpustit. Ne proto, že by se zachovali hezky, ale proto, abychom my sami měli klid. Stačí si říct: „Děkuju, že jsi mi uvolnil místo pro něco opravdového,“ a v klidu vyrazit za lidmi, se kterými je nám dobře. Protože ti, co z našeho vlaku vystoupili, už v našem příběhu dál prostě být neměli.
