Článek
Zdálo by se, že je to začátek něčeho krásného, ale místo toho přichází nepochopitelný chlad a ústup.
Musíme nejdřív pochopit, koho držíme v náručí. Často jsou to lidé, kteří v dětství zažili rozvod rodičů, náhlé opuštění nebo šok, který v nich zanechal hlubokou stopu. Pro ně se láska a bezpečí v raném věku spojily se strachem.
Když někoho milovali celým srdcem, zbyla po něm prázdnota. V jejich dospělém světě se pak blízkost paradoxně stává něčím, čeho se bojí. Čím víc jim s vámi je dobře, tím víc se v nich probouzí neklid.
Bojí se, že o ten pocit přijdou, že ztratí vás, nebo že v tom hlubokém citu ztratí sami sebe. A tak dělají to jediné, co je kdysi naučilo přežít – hledají cestu ven.
Bojí se vaší ztráty natolik, že vás raději sami opustí dřív, než byste to mohli udělat vy. Je to smutná obrana: odejít dřív, než mě to začne bolet. Vy v tom vidíte chlad, oni se jen snaží ochránit své zraněné srdce.
On v tu chvíli potřebuje jediné: odejít do svého ticha, stáhnout se na svou vnitřní planetu a znovu tam najít svůj klid. Nepotřebuje výčitky ani otázky, potřebuje vědět, že jeho ticho neznamená konec všeho.
Co v tu chvíli máte udělat vy? To nejtěžší a nejkrásnější zároveň: otevřít dlaň. Vaše tělo možná křičí, abyste ho nepouštěli, ale skutečná pomoc spočívá v tom, že mu dovolíte odejít bez pocitu viny.
Musíte zůstat stát ve svém vlastním světle, dýchat a věnovat se svému životu, i když jídlo zrovna chutná jako hmota bez chuti. Vaším úkolem není ho pronásledovat, ale ukázat mu, že u vás je bezpečný přístav, kde na nikoho netlačíte.
Tím, že mu dáte svobodu odejít, mu dáváte i důvod se vrátit. Vy se učíte zářit sami za sebe a on se učí, že blízkost s vámi není vězení, ale svobodná cesta.
Pustit někoho neznamená ztratit ho. Znamená to věřit, že to, co je mezi vámi, je silnější než strach a vzdálenost. Je to vaše tiché vnitřní uvědomění, o kterém on možná ani neví, ale vy ho nosíte v srdci jako kotvu.
Je to vaše jasné pochopení, že mu dopřejete prostor se nadechnout a sobě svobodu neztratit se v jeho tichu. Je to o upřímnosti k sobě: „Jsem ráda, když jsi v mém životě, ale můj svět se nezastaví, když v něm zrovna nejsi.“
Je to cesta, jak být spolu v lehkosti, i když je ten druhý zrovna na jiné planetě.
Také se vám stalo, že vás někdo opustil a vy jste ani nevěděli proč? Že ten druhý neměl zjevný důvod, a přesto potřeboval odejít do svého ticha?
Jak jste se s tím nepochopitelným prázdnem vyrovnali vy a dokázali jste nechat tu dlaň otevřenou?
