Článek
Na dobu, kdy se každé slovo pečlivě vážilo, protože se za něj platilo, a kdy pošťák s modrou obálkou v ruce mohl znamenat tu největší radost i nejhlubší smutek?
Moje mládí vonělo horami a novinovým papírem. V Trutnově jsem se připravovala na profesi spojové manipulantky. Byl to internát plný dívek uprostřed podkrkonošské přírody. V rámci odborné přípravy jsme musely proniknout do všeho, co tehdejší provoz obnášel. Od zpracování důchodových listů, platebních poukázek, přes Sportku až po náročnou agendu listovních a balíkových zásilek.
To nejtěžší ale byla naše paměť. Musely jsme znát nazpaměť každou vesnici v celé České i Slovenské části naší společné republiky – tehdy jsme byly Československo a naše znalost nekončila na hranicích krajů. Musely jsme okamžitě vědět, ke kterému uzlovému obvodu každá obec patří, abychom zprávu či balík správně nasměrovaly. K tomu jsme v hlavě nosily kompletní poštovní tarify. Musely jsme z hlavy spočítat, kolik stojí obyčejný dopis, co obnáší příplatek za doporučenou zásilku či expres, ale i složité ceny za zásilky do ciziny. Všechno se psalo ručně, úhledně, protože na každém čísle a písmenu závisel něčí osud nebo peníze.
Náš svět byly „spojovačky“. Ruční přepojování hovorů, kdy jste v uchu slyšeli šum dálek a v rukou drželi šňůry, které propojovaly rodiny, milence, vojáky i úřady. Byla to piplačka, která vyžadovala soustředění a trpělivost. „Haló, máte tady tu Prahu, můžete si jít do kabinky číslo jedna.“ Ale tím největším symbolem té doby pro mě zůstává telegram.
Telegram byl „Messenger“ naší generace, ale s mnohem větší váhou. „PRIJEDU SOBOTU VLAKEM 14:00 STOP CEKEJTE NA NADRAZI STOP HONZA.“ Žádné zbytečné zdvořilosti, jen čistá informace oddělená slovem STOP. Stručná a jasná. Každé slovo stálo peníze. Když přišel telegram s označením „Gratulace“, byla to sláva. Když ale pošťák zazvonil s telegramem v nečekanou hodinu, sevřelo se vám srdce. V těch pár slovech na úzkém proužku nalepeném na papíře bylo všechno.
My, holky z Trutnova, jsme byly ty, které se učily tyhle nitky osudu nezpřetrhat. Byly to nekonečné stohy tiskopisů a studování poštovních kurzů. Byly jsme to my – ty, které držely svět v chodu, když ještě neexistoval internet a mobily.
Dneska už telegramy nechodí. Poštovní úřady se změnily v prodejny všeho možného a to ticho nad ručně vypisovaným podacím lístkem vystřídalo pípání skenerů. Ale kdykoliv vidím poštovní doručovatelku v uniformě nebo slyším o Trutnově, vybaví se mi závěje, běžky a poštovní šum. Byla to doba, kdy spojení mezi lidmi nebylo samozřejmostí, ale vše spojovala lidská ruka. Vzpomínáme na to s láskou.
