Brody 1941: Tisíce sovětských tanků v přesile. Proč přesto zvítězil Wehrmacht?

22. června 1941: Německý útok na Sovětský svaz

Operace Barbarossa začala 22. června 1941. Německá skupina armád Jih pod velením polního maršála Gerda von Rundstedta postupovala přes území okupovaného Polska na Ukrajinu. Jejím hlavním obrněným úderným uskupením byla 1. tanková skupina generálplukovníka Ewalda von Kleista.

Proti ní stál Jihozápadní front Rudé armády, kterému velel generálplukovník Michail Kirponos. Sovětské velení mělo v oblasti mimořádně silné mechanizované sbory. Na papíře disponovalo obrovskou tankovou převahou, jenže značná část těchto strojů nebyla připravena k okamžitému nasazení. Některé postrádaly posádky, jiné se potýkaly s technickými závadami, nedostatkem paliva nebo náhradních dílů.

Sovětské tankové jednotky navíc nebyly soustředěny na jednom místě. Byly rozptýlené na rozsáhlém území a jejich přesuny komplikovala nedostatečná komunikace i chaotické rozkazy.

Velitelé: Kirponos a Žukov proti von Kleistovi

Na sovětské straně stál v čele Jihozápadního frontu Michail Kirponos. Byl odpovědný za obranu rozsáhlého úseku a za přípravu protiútoků proti německým obrněným kolonám.

Do plánování operací výrazně zasáhl také náčelník generálního štábu Rudé armády Georgij Žukov. Na frontu přijel, aby dohlížel na přípravu protiútoku. Jeho požadavky a tlak na rychlé zahájení operace však přispěly k tomu, že některé sovětské jednotky vyrazily do boje bez dostatečné součinnosti.

Důležitou roli sehráli velitelé mechanizovaných sborů. Generálmajor Dmitrij Rjabyšev velel 8. mechanizovanému sboru, který se zapojil do těžkých bojů u Dubna. Generálmajor Konstantin Rokossovskij velel 9. mechanizovanému sboru, jenž se účastnil bojů na severnějším úseku.

Na německé straně představoval hlavní osobnost generálplukovník Ewald von Kleist, velitel 1. tankové skupiny. Pod jeho velením operovaly tankové a motorizované sbory, které postupovaly hluboko do sovětského území. Jedním z významných velitelů byl generál Werner Kempf, velitel XLVIII. motorizovaného sboru. Právě jeho jednotky se dostaly do tvrdých střetů se sovětskými mechanizovanými sbory.

Nad von Kleistem stál polní maršál Gerd von Rundstedt, velitel celé skupiny armád Jih.

Sovětská převaha na papíře

Sovětské mechanizované sbory disponovaly tisíci tanků. V jejich výzbroji se nacházely starší lehké stroje T-26 a rychlé tanky BT, ale také modernější T-34 a těžké KV-1 a KV-2.

Právě T-34 a KV představovaly pro německé tankisty vážný problém. Jejich pancéřování a výzbroj překonávaly možnosti většiny německých tanků z roku 1941. Německá pěchota a protitankové jednotky musely proti těžkým sovětským strojům často nasazovat účinnější prostředky, včetně protiletadlových kanonů ráže 88 mm.

Německá armáda však měla jiné výhody. Její jednotky byly zkušenější v koordinovaném postupu, měly propracovanější spojení a dokázaly rychleji reagovat na měnící se situaci. Tanky nebyly nasazovány izolovaně, ale společně s motorizovanou pěchotou, dělostřelectvem a letectvem.

Sovětská početní převaha tak sama o sobě nezaručovala vítězství.

23.–25. června: Protiútok, který se rozpadal

Německý postup vyvolal v sovětském velení snahu zastavit protivníka mohutným protiútokem. Rozkazy se však měnily a jednotlivé mechanizované sbory nedokázaly zahájit útok současně.

Některé jednotky musely překonávat desítky až stovky kilometrů, jiné se potýkaly s nedostatkem paliva a poruchami techniky. Kolony se pohybovaly po přeplněných silnicích a byly vystaveny útokům německého letectva.

Dne 25. června se na velitelství Jihozápadního frontu objevil Žukov. Sovětské velení připravovalo rozsáhlý protiútok, který měl zasáhnout německé jednotky v prostoru Dubna.

Plán počítal s údery několika mechanizovaných sborů ze severu i jihu. Jenže na bojiště se nedostaly všechny jednotky včas. Některé zaútočily bez podpory sousedních útvarů a německé velení dokázalo jejich postup zastavovat po částech.

26. června: Tanková bitva nabírá na intenzitě

Dne 26. června se boje rozhořely naplno. Sovětské mechanizované sbory zahájily útoky proti německým jednotkám v prostoru Dubna a Lucku. Některé sovětské tankové útvary pronikly hluboko do německých pozic a způsobily protivníkovi citelné problémy.

Zvlášť nebezpečný byl útok 8. mechanizovaného sboru generála Rjabyševa. Jeho jednotky se pokoušely zasáhnout německé síly v prostoru Berestečka a Dubna. Proti nim však stál zkušený protivník, který využíval protitankové zbraně, dělostřelectvo a leteckou podporu.

Německé jednotky nebyly nezranitelné. Sovětské tanky dokázaly prorážet jejich obranu a moderní T-34 a KV představovaly hrozbu, kterou německé osádky nemohly ignorovat. Problémem však zůstávalo zásobování, spojení a koordinace sovětských útoků.

Popelův průnik do Dubna

Jedním z nejdramatičtějších okamžiků bitvy se stal útok bojové skupiny Nikolaje Popela. Tento sovětský politický komisař působil u 8. mechanizovaného sboru a dostal velení nad improvizovaným uskupením, které mělo proniknout k Dubnu.

Dne 27. června se Popelova skupina vydala do útoku. Tvořily ji především tanky 34. tankové divize, doplněné dalšími jednotkami. Sověti dokázali využít mezery v německé obraně a pronikli až k Dubnu, kde se dostali do obtížné situace.

Jejich úspěch byl výrazný, ale nebyl následován stejně silným postupem dalších sovětských jednotek. Popelova skupina se ocitla stále více izolovaná od hlavních sil. Německé jednotky začaly prostor kolem ní uzavírat a její zásobování bylo stále obtížnější.

Popelův průnik ukázal, že sovětské tankové jednotky dokázaly i za mimořádně nepříznivých podmínek dosáhnout lokálního úspěchu. Zároveň ale odhalil slabinu celé sovětské operace: úspěch jednoho útvaru nedokázal automaticky proměnit v úspěch celé fronty.

28.–30. června: Německá převaha se začíná prosazovat

V dalších dnech se situace sovětských mechanizovaných sborů zhoršovala. Ztrácely tanky, palivo i schopnost koordinovaného postupu. Německé jednotky využívaly lepšího spojení a součinnosti jednotlivých druhů vojsk.

Rjabyševův 8. mechanizovaný sbor se dostal do nebezpečného postavení a musel se postupně odpoutávat od německých sil. Popelova skupina zůstala v prostoru Dubna odříznutá a její další boj se změnil v pokus o přežití a návrat k vlastním jednotkám.

Sovětská vojska přesto bojovala tvrdě. Německý postup nebyl bez překážek a tankové jednotky utrpěly ztráty. Německé velení však dokázalo využít rozptýlenosti sovětských sil a postupně rozbít jejich schopnost organizovaného protiútoku.

Do konce června se původní sovětský plán zastavit německý postup v prostoru Dubna, Lucku a Brodů zhroutil.

Proč Sověti prohráli navzdory tisícům tanků?

Příčinou nebyla nedostatečná odvaha sovětských tankistů ani jednoduchá technická převaha Němců. Sovětský svaz měl v oblasti moderní tanky, které dokázaly německým jednotkám způsobit vážné ztráty.

Rozhodující byla kombinace několika faktorů. Sovětské mechanizované sbory byly rozptýlené, jejich přesuny komplikovaly technické závady a nedostatek paliva. Rozkazy přicházely se zpožděním a často se měnily. Jednotlivé útvary útočily v různých časech, takže Němci mohli soustředit síly proti jednotlivým skupinám.

Wehrmacht naproti tomu dokázal lépe propojit tanky, pěchotu, dělostřelectvo a letectvo. Jeho velitelé měli větší zkušenosti s vedením rychlých mechanizovaných operací a dokázali pružně reagovat na vývoj boje.

Jedna z největších tankových bitev druhé světové války

Střety v prostoru Brodů, Dubna a Lucku patří k nejrozsáhlejším tankovým bojům druhé světové války. Jejich přesné počty se v literatuře liší podle toho, zda se počítají všechny tanky v evidenci, stroje skutečně nasazené do bojů, nebo pouze vozidla, která se střetla přímo s protivníkem.

Není proto správné představovat si tisíce tanků jako jednu obrovskou masu, která se střetla na jediném poli. Šlo o několikadenní operaci rozloženou na rozsáhlém území.

Sovětský protiútok nedokázal zastavit německý postup, ale boje ukázaly, že Rudá armáda měla k dispozici značné obrněné síly a že německé vítězství na východní frontě nebude snadné. Pro Wehrmacht šlo o úspěch, který však nezměnil základní skutečnost: válka na východě se měla proměnit v mnohem delší a krvavější konflikt, než německé vedení očekávalo.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura