Hrdinství českých vojáků na Soči: Zastavili Italy v krvavé bitvě o Monte San Michele v roce 1915

Výšina, o kterou se bojovalo

Když Itálie 23. května 1915 vyhlásila válku Rakousko-Uhersku, otevřela se nová fronta první světové války. Italské velení počítalo s rychlým postupem na území habsburské monarchie. Jedním z hlavních cílů se stala oblast kolem řeky Soči, italsky Isonzo, a město Gorice.

Rakousko-uherské jednotky však měly jednu zásadní výhodu. Bránily horský a krasový terén, který nabízel dobrý výhled na přístupové cesty a umožňoval vybudovat obranná postavení. Velitelem rakousko-uherské 5. armády byl generál Svetozar Borojević von Bojna, zkušený důstojník, který se měl stát jednou z nejvýraznějších osobností obrany sočské fronty.

Jedním z nejdůležitějších míst v této oblasti byla výšina Monte San Michele. Ležela na okraji Doberdské plošiny a její držení mělo značný taktický význam. Z vrcholu bylo možné pozorovat okolní terén i část údolí Soči. Kdo ovládal tuto výšinu, získával výhodnější postavení pro další boj.

První sočská bitva probíhala od 23. června do 7. července 1915. Italská armáda při ní nedokázala prorazit rakousko-uherskou obranu. Generál Luigi Cadorna proto připravil další ofenzivu. Druhá sočská bitva se rozhořela v polovině července a jejím hlavním cílem se opět stala oblast kolem Gorice a Doberdské plošiny.

Italský útok prorazil obranu

Italové měli v tomto úseku výraznou početní převahu. Podle údajů českého Ministerstva obrany disponovali přibližně dvojnásobným počtem praporů i děl než jejich protivník. Dne 18. července zahájilo italské dělostřelectvo intenzivní palbu na rakousko-uherské pozice. Následoval pěchotní útok.

Krasový terén byl pro obránce i útočníky mimořádně náročný. Skalnatý povrch komplikoval budování zákopů, pohyb jednotek i zásobování. Vojáci se ukrývali v prohlubních, za kamennými valy a v improvizovaných úkrytech. Dělostřelecké granáty měnily povrch výšiny v rozrytý a nebezpečný prostor.

Italské jednotky přesto postupovaly. Dne 20. července se jim podařilo dobýt vrchol Monte San Michele a vytlačit z něj uherské jednotky, které jej bránily. Pro rakousko-uherské velení to znamenalo vážné nebezpečí. Pokud by Italové výšinu udrželi, získali by výhodnější postavení pro další útoky a mohli by ohrozit obrannou soustavu na Doberdské plošině.

Borojević si uvědomoval, že ztráta tohoto místa může mít dalekosáhlé následky. Rozhodl se proto jednat rychle. Bylo nutné shromáždit dostupné síly a pokusit se výšinu získat zpět dříve, než se na ní italské jednotky pevně usadí.

Protiútok 21. července 1915

Rakousko-uherský protiútok začal v ranních hodinách 21. července. Jednotky zaútočily na italské pozice a snažily se vytlačit protivníka z vrcholu. Následovaly tvrdé boje na krátkou vzdálenost. Obránci se snažili udržet získané postavení, zatímco rakousko-uherské oddíly postupovaly proti nim v obtížném terénu.

Protiútok se podařil. Italské jednotky byly zatlačeny zpět a rakousko-uherská armáda znovu ovládla důležité postavení na Monte San Michele.

Právě v těchto bojích se výrazně uplatnili také vojáci z českých zemí. Rakousko-uherská armáda nebyla národnostně jednotnou silou. Sloužili v ní Češi, Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni, Chorvati, Srbové a příslušníci dalších národností monarchie. Vojáci z českých zemí bojovali na sočské frontě už od prvních měsíců italského tažení.

Je však důležité nezaměňovat původ pluku s národností každého jednotlivého vojáka. Pluky doplňované z českých zemí nebyly vždy výhradně české a jejich složení se během války měnilo. V případě XI. pochodového praporu pražského pěšího pluku č. 28 však historik Richard Lein výslovně uvádí, že jeho příslušníci byli Češi.

Téměř 600 padlých a raněných: Český prapor zaplatil za vítězství strašlivou cenu

Jednou z jednotek, které se 21. července zapojily do protiútoku, byl XI. pochodový prapor pražského pěšího pluku č. 28. Jeho velitelem byl kapitán Alexander rytíř von Helly.

Prapor měl za sebou neobvyklou historii. Původní pěší pluk č. 28 byl 11. dubna 1915 vyškrtnut ze seznamu rakousko-uherských vojenských těles po událostech na karpatské frontě a obviněních ze zrady. Jeho náhradní prapor v maďarském Szegedu však pokračoval ve výcviku a připravoval nové vojáky pro frontu. XI. pochodový prapor, který z něj vznikl, nakonec zamířil na italské bojiště.

Kapitán von Helly požádal velitele 93. pěší divize generálmajora Adolfa von Booga, aby jeho muži nebyli rozděleni mezi jiné jednotky a mohli bojovat společně. Velitel divize jeho žádosti vyhověl.

Dne 21. července měl prapor přibližně 800 důstojníků a mužů. Jeho nasazení při protiútoku na Monte San Michele však skončilo mimořádně těžkými ztrátami. Podle historika Richarda Leina bylo téměř 600 příslušníků jednotky zabito nebo raněno. Pouze 204 mužů nebylo v této bilanci uvedeno jako padlí či zranění.

Tato čísla se vztahují výhradně k XI. pochodovému praporu, nikoli ke všem rakousko-uherským jednotkám bojujícím na výšině. Přesto jde o mimořádně výmluvný doklad toho, jakou cenu zaplatili čeští vojáci za znovudobytí strategického postavení.

Tragický osud potkal také velitele praporu. Kapitán Alexander von Helly v průběhu bojů zahynul. Jeho přesné datum úmrtí není známo. Oficiální výkazy ztrát uvádějí období od 21. do 25. července 1915. Neznámé zůstaly také přesné okolnosti jeho smrti.

Jeho tělo se nepodařilo nalézt. Velitel 93. pěší divize generál von Boog dokonce vypsal odměnu za jeho nalezení. Na bojiště se vrátilo dvanáct pátracích hlídek, ale jejich úsilí bylo kvůli obtížnému terénu a nepřátelské palbě neúspěšné.

Výkon praporu přesto nezůstal bez odezvy. Generál Borojević později podpořil jeho zachování a obnovení původního pěšího pluku č. 28. Císař František Josef I. nakonec rozhodl 22. prosince 1915 o jeho opětovném zřízení. Zbývající příslušníci praporu tak významně přispěli k rehabilitaci útvaru, který byl několik měsíců předtím zrušen.

Přesný počet jednotlivých vojáků vyznamenaných za boje u Monte San Michele se zatím nepodařilo doložit. Ocenění bojového výkonu jednotky a jejího přínosu k obnovení pluku je však zachyceno v dobových dokumentech.

Italové se pokusili o nový útok

Získáním Monte San Michele boje neskončily. Italské velení se nehodlalo smířit s neúspěchem a 26. července obnovilo útok. Do dalšího pokusu se zapojilo přibližně šest tisíc mužů. Cílem byla opět strategická výšina, tentokrát napadená také ze severozápadního směru.

Rakousko-uherská obrana však odolala i tomuto náporu. Italové nedokázali dosáhnout trvalého úspěchu a jejich útok byl odražen. Boje v oblasti postupně ustaly do 3. srpna.

Druhá sočská bitva tak skončila bez rozhodujícího průlomu. Italská armáda sice dosáhla některých územních zisků, nedokázala však zlomit rakousko-uherskou obranu ani otevřít cestu k zásadnímu postupu směrem do nitra monarchie.

Cena za tyto boje byla mimořádná. Podle údajů českého Ministerstva obrany přesáhly italské ztráty za přibližně dva týdny bojů čtyřicet tisíc mužů. Rakousko-uherské ztráty byly srovnatelné a pravděpodobně ještě o několik tisíc vyšší. Tato čísla se vztahují k širší druhé sočské bitvě, nikoli pouze k samotnému boji o Monte San Michele.

Zapomenutá kapitola českých vojáků

Boje na Soči se postupně proměnily v jednu z nejkrutějších částí první světové války. Italské velení opakovalo ofenzivy, rakousko-uherské jednotky se bránily na výšinách a skalnatých svazích a obě strany přicházely o tisíce mužů. Z tohoto úseku fronty se stalo synonymum zákopové války, dělostřeleckého ničení a vyčerpávajících pěchotních útoků.

Monte San Michele přitom nebylo jen jednou z mnoha bezejmenných výšin. Jeho strategická poloha z něj činila důležitý bod celé obrany. V červenci 1915 se zde ukázalo, že ani výrazná početní převaha nemusí automaticky znamenat vítězství, pokud protivník dokáže využít terén a soustředit dostupné síly na ohrožené místo.

Pro české dějiny je tento střet zajímavý ještě z jednoho důvodu. Čeští vojáci první světové války bývají často připomínáni především v souvislosti s československými legiemi. Jenže statisíce mužů z českých zemí sloužily také v rakousko-uherské armádě. Bojovaly na východní, balkánské i italské frontě a jejich příběhy jsou dnes mnohem méně známé.

Příběh XI. pochodového praporu ukazuje, jak vysokou cenu tito muži platili. Přibližně 600 zabitých a raněných během jediného protiútoku, velitel, jehož tělo se nikdy nenašlo, a jednotka, jejíž bojový výkon nakonec přispěl k obnovení původního pluku.

Obrana Monte San Michele tak patří k méně známým kapitolám české vojenské historie. V létě 1915 zde vojáci z českých zemí společně s dalšími příslušníky habsburské monarchie pomohli zastavit italský postup a znovu získat důležité postavení na Soči. Jejich příběh připomíná, že dějiny českých vojáků za první světové války se neodehrávaly pouze na straně legií.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura