Článek
Dněpr měl zastavit sovětský postup
Na podzim roku 1943 se východní fronta posouvala na západ. Po porážce u Kurska a sovětské ofenzivě na Ukrajině ustupovaly německé jednotky k Dněpru. Hitlerovo velení doufalo, že široká řeka poskytne dostatečně silnou přirozenou překážku a umožní vybudovat obrannou linii.
Rudá armáda však na konci září překonala Dněpr na několika místech. Jedním z nejdůležitějších prostorů se stalo okolí Kyjeva, hlavního města Ukrajinské sovětské socialistické republiky.
Ovládnutí města mělo vojenský i politický význam. Kyjev představoval důležitý železniční a silniční uzel a jeho ztráta by Němcům zkomplikovala obranu celé oblasti.
Vatutin narazil u Bukrynu
Hlavní sovětské síly v prostoru Kyjeva vedl generál Nikolaj Vatutin, velitel 1. ukrajinského frontu. Jeho původní plán počítal s průlomem z předmostí u Velkého Bukrynu, jižně od města.
V říjnu zde sovětské jednotky opakovaně útočily na německé pozice. Obránci ale využívali členitého terénu a dokázali útočníkům způsobovat těžké ztráty. Omezený prostor navíc komplikoval nasazení tanků a dělostřelectva.
Německou obranu v této oblasti posilovaly jednotky 4. tankové armády, které velel generálplukovník Hermann Hoth. Důležitou roli měl také 24. tankový sbor generála Walthera Nehringa.
Sovětské útoky od jihu nepřinesly rozhodující průlom. Vatutin proto obrátil pozornost k dalšímu předmostí – u Ljuteže, severně od Kyjeva.
Rozhodnutí, které změnilo průběh bitvy
Přesun hlavních sil na sever byl náročnou operací. Sověti museli přes Dněpr dopravit další pěchotu, dělostřelectvo i obrněnou techniku. Mezi přesouvanými svazky byla také 3. gardová tanková armáda generála Pavla Rybalky.
Zatímco se na bukrynském předmostí pokračovalo v útocích, hlavní úder se připravoval u Ljuteže. Cílem bylo prorazit německou obranu severně od Kyjeva a postupovat směrem k městu.
Německé velení si uvědomovalo, že sovětský útok může přijít právě odtud. Přesto se mu nepodařilo soustředit dostatek sil, aby průlom zastavilo.
3. listopadu 1943: Začíná rozhodující útok
Ráno 3. listopadu zahájilo sovětské dělostřelectvo mohutnou palebnou přípravu na ljutežském předmostí. Poté přešly do útoku jednotky 38. armády podporované tankovými a dalšími svazky 1. ukrajinského frontu.
Sovětské jednotky postupně narušovaly německou obranu a rozšiřovaly průlom. Následující den se do boje naplno zapojily také tankové jednotky generála Rybalky.
Německé síly se pokoušely vytvořit novou obrannou linii, ale sovětský tlak pokračoval. Útočníci se přibližovali ke Kyjevu a současně ohrožovali důležité komunikace, které německé jednotky potřebovaly k zásobování a ústupu.
Tanky míří na Kyjev
3. gardová tanková armáda sehrála při rozvíjení průlomu zásadní roli. Její jednotky postupovaly směrem k silnici spojující Kyjev se Žytomyrem. Ohrožení této komunikace zhoršovalo postavení německých obránců.
Velitel německé 4. tankové armády Hermann Hoth se ocitl pod rostoucím tlakem. Situaci komplikovalo i rozhodování na vyšší úrovni: velitel skupiny armád Jih Erich von Manstein potřeboval další tankové síly, aby mohl sovětský postup zastavit.
V průběhu 5. listopadu se Rudá armáda dostala k samotnému městu. Německé jednotky začaly Kyjev opouštět a sovětské síly pronikaly do jeho ulic.
6. listopadu: Kyjev je dobyt
Dne 6. listopadu 1943 přešel Kyjev pod kontrolu Rudé armády. Sovětská vojska dosáhla významného vítězství a Němci ztratili jeden z nejdůležitějších dopravních a politických uzlů na Ukrajině.
Dobytí města však neznamenalo konec bojů. Německé jednotky zůstávaly v okolí a připravovaly protiútoky, jejichž cílem bylo zastavit sovětský postup a získat zpět ztracené území.
Sověti mezitím pokračovali v útocích na západ. Důležitým cílem se stal Fastiv, železniční uzel jihozápadně od Kyjeva. Jeho obsazení mělo dále narušit německé spojení a podpořit postup do vnitrozemí Ukrajiny.
Manstein a Raus: Německý protiútok
Německé velení se s pádem Kyjeva nehodlalo smířit. Erich von Manstein žádal posily a snažil se obnovit obrannou linii. Hermann Hoth byl vystřídán Erhardem Rausem, který převzal velení 4. tankové armády.
Německé protiútoky se rozběhly v polovině listopadu. Do oblasti byly přesouvány tankové a pěší jednotky, včetně posil z dalších úseků fronty. Němci se pokoušeli proniknout směrem ke Kyjevu a ohrozit sovětské síly, které se příliš rychle vysunuly na západ.
Boje se soustředily zejména do prostoru západně od města, kolem Žytomyru, Brusilova a Fastivu. Německé tankové útvary dokázaly místy zatlačit sovětské jednotky zpět a znovu obsadit některá území.
Sovětské velení muselo část sil přesunout do obrany a přivést další zálohy. Přesto se Němcům nepodařilo Kyjev znovu dobýt.
Kolik vojáků padlo?
Čísla ztrát se liší podle toho, zda zdroje zahrnují pouze listopadovou útočnou operaci, nebo také následné obranné boje až do prosince.
Pro sovětskou útočnou operaci z 3.–13. listopadu se uvádí přibližně 118 tisíc ztrát. Z toho asi 28 tisíc připadalo na padlé, nezvěstné či zajaté a přibližně 90 tisíc na raněné a nemocné.
Německé ztráty v témže období jsou v některých přehledech uváděny kolem 17 tisíc mužů – přibližně 2 600 padlých, 13 tisíc raněných a 1 300 nezvěstných. Tato čísla je nutné chápat jako odhady závislé na vymezení operace a dostupné evidenci.
Pokud započítáme i další boje po dobytí města, dostáváme se k širší kyjevské operaci, která pokračovala až do prosince 1943. Ztráty z této fáze nelze jednoduše přičíst k listopadovým číslům bez rizika dvojího započítání.
Českoslovenští vojáci v boji o Kyjev
Na sovětské straně bojovala také 1. československá samostatná brigáda pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. Její účast měla význam nejen vojenský, ale i politický – československé jednotky se podílely na postupu Rudé armády přes Ukrajinu.
Českoslovenští vojáci bojovali na kyjevském směru a jejich nasazení se stalo jednou z důležitých etap zahraničního odboje. Dobytí Kyjeva tak mělo pro československé dějiny také vlastní symbolický rozměr.
Vítězství, které nezastavilo válku
Dobytí Kyjeva 6. listopadu 1943 bylo významným sovětským vítězstvím. Rudá armáda překonala německou obranu na Dněpru, ovládla důležitou metropoli a vytvořila podmínky pro další postup na západ.
Německá armáda však zůstávala schopná protiútoků. Boje kolem Žytomyru a dalších měst ukázaly, že ztráta Kyjeva ještě neznamenala zhroucení celé německé fronty na Ukrajině.
Kyjevská operace tak nebyla jen příběhem jednoho města, které změnilo majitele. Byla střetem dvou velkých armád, v němž rozhodovaly nejen tanky a dělostřelectvo, ale také logistika, schopnost přesouvat zálohy a správně odhadnout směr protivníkova útoku.
Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.
Zdroje
David M. Glantz, Jonathan M. House: When Titans Clashed: How the Red Army Stopped Hitler.
Karl-Heinz Frieser a kol.: Germany and the Second World War, Volume VIII: The Eastern Front 1943–1944.
Battle of Kiev (1943) – Wikipedia:
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Kiev_(1943 )
