Volchov 1942: Zkáza sovětské 2. úderné armády. Generál Vlasov skončil v německém zajetí

Leningrad stále čekal na osvobození

Na přelomu let 1941 a 1942 byla situace u Leningradu mimořádně obtížná. Německá vojska město obklíčila už v září 1941 a obyvatelé přežívali v podmínkách hladomoru, zimy a neustálého ostřelování.

Sovětské velení hledalo způsob, jak obklíčení prolomit. Po úspěšné zimní protiofenzivě u Moskvy panovala v Moskvě naděje, že německé armády lze zatlačit i na severu. Klíčovou roli měl sehrát Volchovský front, kterému velel generál Kirill Mereckov.

Plán počítal s koordinovaným útokem Volchovského a Leningradského frontu. Sovětské jednotky měly prorazit německou obranu, postupovat směrem k Ljubani a nakonec ohrozit německé komunikace v týlu obléhajících sil.

Průlom do německého týlu

Ofenziva začala v lednu 1942. Dne 7. ledna zahájily sovětské jednotky operaci, jejímž cílem bylo dosáhnout Ljubani. Hlavní úder na Volchovském frontu vedla 2. úderná armáda, která překročila řeku Volchov a podařilo se jí prorazit německé pozice.

Sovětský postup byl zpočátku úspěšný. Jednotky pronikly hluboko do německého týlu a vytvořily výrazný výběžek. Jenže právě tento úspěch se postupně stal jejich největší slabinou.

Armáda postupovala stále dál od vlastních zásobovacích základen. Komunikace vedly přes lesy, bažiny a úzké cesty. Zásobování bylo obtížné už za běžných podmínek, natož během zimních bojů.

Ostatní sovětské armády nedokázaly postupovat dostatečně rychle, aby vytvořený výběžek podpořily. Německé velení si uvědomilo, že sovětské jednotky pronikly příliš hluboko a že jejich spojení s hlavními silami je zranitelné.

Německá obrana a ztráta tempa

Německá 18. armáda se snažila sovětský postup zastavit a současně připravovala protiútoky proti základně výběžku. Boje se odehrávaly v obtížném terénu, kde pohyb těžké techniky i zásobovacích kolon komplikovaly lesy, bažiny a nedostatek sjízdných cest.

Sovětská vojska se ocitla v situaci, kdy musela současně pokračovat v útoku a bránit stále delší zásobovací trasy. Nedostatek potravin, munice a paliva se začal projevovat na bojové schopnosti jednotek.

Velení přesto požadovalo další postup. Z Moskvy přicházely rozkazy, aby ofenziva pokračovala, protože se očekávalo, že její úspěch pomůže osvobodit Leningrad.

Andrej Vlasov přebírá velení

V lednu velel 2. úderné armádě generál Nikolaj Klykov. V březnu 1942 však došlo ke změně. Klykov byl kvůli zhoršující se situaci odvolán a velení převzal generálporučík Andrej Andrejevič Vlasov.

Vlasov nebyl v té době žádným bezvýznamným důstojníkem. Předtím se vyznamenal při obraně Moskvy a sovětská propaganda ho představovala jako jednoho z úspěšných velitelů Rudé armády.

Nyní však dostal úkol, který se postupně měnil v téměř nemožnou misi. Jeho armáda byla hluboko v německém týlu, zásobování se hroutilo a německé jednotky se připravovaly na uzavření obklíčení.

Vlasov se snažil udržet své jednotky pohromadě a pokračovat v plnění rozkazů. Problémem ale nebyl pouze německý protivník. Sovětské velení nedokázalo zajistit dostatečné posily ani zásobování.

Květen 1942: Past se zavírá

Na jaře se situace dramaticky zhoršila. Německé jednotky zahájily protiútok proti základně sovětského výběžku a postupně přerušovaly zásobovací komunikace 2. úderné armády.

Dne 30. května 1942 se podařilo Němcům uzavřít obklíčení hlavních sovětských sil v prostoru Volchovského frontu. Jednotky uvnitř výběžku zůstaly odříznuté od většiny zásobování.

Vojáci trpěli hladem, nedostatkem munice a nemocemi. Situaci zhoršovala skutečnost, že terén neposkytoval mnoho možností k rychlému přesunu. Lesy a bažiny komplikovaly nejen německé útoky, ale také sovětské pokusy o ústup.

Sovětské velení se snažilo vytvořit koridor, kterým by bylo možné vojáky evakuovat. Některé jednotky se z obklíčení dostaly, jiné zůstaly uvězněné v stále menším prostoru.

Poslední pokusy o záchranu

V červnu se sovětské velení pokusilo 2. údernou armádu zachránit. Útoky měly znovu otevřít cestu k obklíčeným jednotkám a umožnit jejich stažení.

Dne 10. června byly zahájeny další pokusy o průlom. Na krátkou dobu se podařilo vytvořit úzký koridor, kterým mohli z obklíčení odcházet ranění a další vojáci. Německý odpor však nedovolil cestu udržet.

Situace se rychle zhoršovala. Německé dělostřelectvo ostřelovalo přístupové trasy a sovětské jednotky ztrácely schopnost organizovaného odporu. Spojení mezi jednotlivými částmi armády se rozpadalo.

Dne 24. června Vlasov nařídil vojákům, aby se pokusili dostat z obklíčení po menších skupinách. Organizovaná armáda se v této fázi prakticky rozpadla.

Vlasov padá do německého zajetí

Zatímco se zbytky 2. úderné armády pokoušely dostat přes německé linie, její velitel zůstával v obklíčeném prostoru.

Vlasov se nakonec dostal do německého zajetí v červenci 1942. Jeho dopadení uzavřelo jednu z nejtragičtějších kapitol bojů na Volchovské frontě.

V zajetí se postupně rozhodl spolupracovat s nacistickým Německem. Začal podporovat myšlenku vytvoření ruského protisovětského vojska, které by bojovalo proti Stalinovu režimu. Později se stal nejznámější tváří takzvané Ruské osvobozenecké armády.

Jeho pozdější kolaborace ale nesmí zastínit samotný průběh volchovské katastrofy. Porážka 2. úderné armády nebyla pouze příběhem jednoho generála. Byla výsledkem špatného plánování, přehnaných očekávání, nedostatečného zásobování a neschopnosti sovětského velení včas stáhnout ohrožené jednotky.

Katastrofa, která měla varovat

Volchovská operace ukázala, jak nebezpečné může být proniknutí hluboko do nepřátelského týlu bez zajištěných zásobovacích tras a dostatečné podpory sousedních jednotek.

Rudá armáda chtěla prolomit obklíčení Leningradu, místo toho však přišla o velkou část 2. úderné armády. Přesné počty padlých, zajatých a zachráněných se v historických pramenech liší, protože z obklíčení se dostávaly různé skupiny vojáků v různých fázích operace.

Volchov nebyl jen porážkou jedné armády. Byl tragickým důkazem toho, že odvaha vojáků nemůže nahradit fungující velení, zásobování a realistické plánování.

Jestli vás článek zaujal, budu rád za podporu v podobě lajku, komentáře nebo sledování.

Zdroje a literatura