Článek
Demokracie znamená vláda lidu skrze své zvolené zástupce. (Z řečtiny: Demos = lid a cratos = vláda) U nás máme parlamentní demokracii, takže volíme své zástupce do parlamentu skrze volby, které mají být čestnou soutěží politických stran.
Abychom mohli svobodně volit, potřebujeme znát všechny úmysly politických stran ohledně jejich programu vzhledem k naší budoucnosti. Lež našich politiků je pro nás a naši liberální demokracii nebezpečná, protože omezuje naši svobodnou volbu. Ale i jen to, že politik neodpovídá novináři na jeho otázku, nebo se snaží mluvit o něčem jiném, aby nemusel odpovídat na otázku, je pro mne podezřelé a takový politik je pro každého moudrého člověka nevolitelný.
Demokracie stojí na třech základních pilířích: Moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní. Tyto tři moci si musí zachovat svoji autonomii, to znamená, že každý pokus o vměšování se jedné moci do druhé je přímým ohrožením demokracie.
V Česku moc zákonodárná má dvě komory: Parlament a senát. Zde se tvoří naše zákony součinností vládních a opozičních stran. Opoziční strany zde nejsou od toho, aby blokovaly zákonodárnou činnost, jak jsme toho občas svědky, ale proto aby nabídly svůj pohled z opozičních lavic do zákonodárného procesu.
Pokud opoziční strany blokují zákonodárnou činnost, ohrožují fungování naši demokracie. V rukou parlamentních stran je také zákon upravující jednání poslanecké sněmovny. Pokud se vládní strany s opozičními neumí v zájmu demokracie dohodnout na fungování sněmovny, musí opravit zákon o fungování sněmovny. Jakkoliv jsou opoziční obstrukce možné, pokud omezují tvorbu zákonů jde o nakročení k autoritativním režimům. Z druhé strany opozice musí mít možnost vyjádřit se k vytvářeným zákonům, pokud zbytečně jen planě nežvaní.
Senát je druhou parlamentní komorou, která umožňuje opravu zákonů přicházející z dolní sněmovny, ale hlavně má sloužit zkomplikování puče jedinou stranou, kterého se někteří z nás bojí po letošních parlamentních volbách. V zájmu toho způsob voleb a jeho načasování se liší od voleb do dolní komory a do senátu.
Volby do parlamentu jsou také zdrojem exekutivní moci. Podle voleb do parlamentu se také skládá naše vláda, která určuje budoucí směřování naší země, zda dále půjdeme cestou liberální demokracie nebo si zvolíme autoritativní režim, zda budeme naši státní svrchovanost opírat o Evropskou unii a společenství Severoatlantické aliance nebo se přikloníme k autoritativnímu ruskému režimu.
Exekutivní, výkonná moc je naše vláda a prezident. Prezident původně býval volen parlamentem, ale po té, co při jeho volbě kolovaly vyhrůžky smrtí (nábojnice v dopisech) jednotlivým politikům, jak jsme toho byli všichni svědkem, rozhodli poslanci o přímé volbě. To vnímám jako krok zpět ze dvou důvodů. Jednak tato volba jako každé referendum umožňuje snazší ovládnutí výsledku volby cizí mocností a navíc jeho důsledkem je zvýraznění dvou antagonistických, nesmiřitelných polovin v národě.
Třetím základním pilířem demokracie je moc soudní, která si musí zachovat svoji autonomii. Pokud si máme zachovat liberální demokracii, nesmí se do ní vměšovat ani moc zákonodárná, ani moc exekutivní. A naopak moc soudní se úzkostlivě brání zasahování do pravomocí zákonodárných nebo výkonných.
Pokusy o zasahování exekutivy do moci soudní je naopak časté a typické pro autoritativní, nedemokratické systémy. Ale i u nás pamatujeme zjevné zasahování do moci soudní Václavem Klausem ohledně předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, a četnější zasahování Miloše Zemana na vážnějších úrovních. Nedokazatelné četné indicie zde nemohu uvádět, ale ví o nich všichni, kteří to sledují.
Ústava je základní zákon každé země, který u nás určuje možnosti zachování si liberální demokracie. Naše Ústava je jedna z nejlepších. K její ochraně a ochraně občanských práv každého z nás slouží Ústavní soud. Ten řeší pouze soulad s naším nejvyšším zákonem.
Stalo se takovou nemravností našich politiků, že se snaží zapojit Ústavní soud jako třetí komoru parlamentu. Když se nedokážou v parlamentu na zákonech domluvit, pošlou výsledný zákon k Ústavnímu soudu. Ale ten není mocí zákonodárnou! Ústavní soud může jen rozhodnout, zda je zákon v souladu s Ústavou. Zákon odeslaný k Ústavnímu soudu k posouzení, je ostuda politiků v parlamentu!
V dnešní době je největším problémem, že liberální demokracie a Ústava staví na tom, že všichni politici jsou demokratického smýšlení. Pokud narazíme na antisystémové politiky, je naše liberální demokracie ohrožena autoritářskými režimy. A pokud mají větší příchylnost k cizí zemi, jako to měli komunisti se svojí vstřícností v Sovětskému svazu, pak je naše ohrožení ještě vážnější.
A nežijme iluzemi o naší společnosti! Je rozdělena 1) na skutečné demokraty usilující o naši státní svrchovanost zajištěnou v Evropské unii a v Severoatlantické alianci a stavějící naši společnost na evropském humanismu a 2) část politiků vyznávajících „nový světový řád“ síly, moci, lži a podřízenosti silnějšímu.
Pokud volíme mezi dvěma demokraty, je jedno, zda zvolíme Petra nebo Pavla. Když bude Petr špatně vládnout, čtyři roky to vydržíme a zvolíme si Pavla. Pokud volíme mezi demokratem a autokratem a zvolíme autokrata, reparát již nebude možný, jako jsme to zažili v roce 1948.
Ještě na dvě aktuální věci chci upozornit. Destruktivní část společnosti trvá na „demokracii ad absurdum“. Zdůrazňují, že demokracie je právo zvolené většiny nad menšinou. Pokud si většina zvolí autoritativní režim pod tlakem zvenčí, že musí vládnout strany, které ho přinesly, a my musíme společně odmítnout liberální demokracii s občanskými svobodami. My ostatní můžeme jen sklapnout paty a držet hubu a krok. Ale z hlediska liberální demokracie nemají pravdu! Podle této „demokratické“ části společnosti náš pan prezident musí najmenovat antidemokratické ministry. Tento požadavek nemá s liberální demokracií nic společného! Náš pan prezident podle Miloše Zemana není automat a tudíž není automatem na potvrzování puče jedné strany!
Stejně zajímavé je odmítání pojmu „liberální demokracie“, což znamená demokracii s občanskými svobodami. Tento pojem vyjadřuje, že nejde o „autoritativní demokracii“, jako mají třeba na Slovensku. Nevím, zda toto odmítání běžného politického pojmu se k nám účelově dostalo s ruskou hybridní válkou, ale fakt je, že v některých diskusích se setkáváme s tvrzením, že „liberální demokracie“ není demokracie!
O takovéto všeobecné věci bychom se měli všichni více zajímat a novináři by měli více o tom psát. Nejsem politolog a nevím, zda jsem Vás uspokojil, ale můžete se ptát.
……………………..
Co je demokracie?
Negace je také lež!
