Článek
Každý z nás se ve svém dětství potkává s axiomem „Bůh jest“ a axiomem „Bůh není“ a podle toho, který axiom má emocionálnější kladný doprovod, ten přijímáme za svůj. Náboženství vystavené na prvním axiomu se potkává s metodikou přírodních věd, se kterou je nesourodé. Proč?
Lidské poznání šlo vždy cestou subjektivních zkušeností a teprve po střetu s kritickou, exaktní racionalitou se posunuje mezi vědní obory. Tak se subjektivní poznání alchymie proměnilo v chemii a subjektivní astrologie se s kritickou exaktností proměnila v astronomii. Rozdíl mezi přírodními vědami a teologií je v tom, že teologie stále zůstává ve svojí subjektivní empirické fázi. Tak to většina z nás vnímá a mnozí neví, že již po staletí také dochází ke kritickému exaktnímu studiu teologie.
Náboženství je soustava subjektivních zkušeností vystavěná na empirické teologii a uzavřená do určitého celku. S touto soustavou se dostáváme do střetu s kritickou exaktní racionalitou, ve které jsme vychováváni. Na tento střet člověk reaguje různě.
Kdysi jsem četl knihu „Člověk v mezních situacích“ a podle ní odhaduji, že 5-7% lidí setrvává ve své empirické víře a paralelně přijímá exaktní, racionální myšlení. Nesourodost mezi empirickou vírou a exaktními přírodními vědami jim nedělá problémy. Setrvávají na svém axiomu „Bůh jest“. Asi stejně veliký podíl lidí víru odvrhuje a setrvává na axiomu „Bůh není“.
A ta největší skupina se snaží náboženskou soustavu vytěsnit a jsou z nich podle P. Tomáše Halíka „něcisté“, „něco existuje“. Když je jim zle, tak se modlí, a když je jim dobře, na Boha zapomínají. Jsou „věřící“ lepší?
Každý z nás má zkušenost s lidmi, kteří se dlouhá léta modlili, chodili do kostela a třebas i ke svátostem, a najednou prohlásili, že v Boha nevěří. Za komunistické éry orientované proti náboženské víře, jsme to viděli často. Ale známe i mnoho lidí, kteří se celý život prohlašovali za nevěřící a ke smrtelné posteli si nechali zavolat kněze. Příčinou jsou ty dva axiomy v našem dětství hluboce uložené v našem nitru.
Z tohoto hlediska je zajímavý i náš pohled na fanatismus. Fanatismus věřících i nevěřících. Fanatismus věřícího je znamením, že v hloubi nitra hlodá axiom „Bůh není“, který se člověk snaží svojí aktivitou věřícího překonat. A příčinou fanatismu nevěřícího je hlodající axiom „Bůh jest“.
Nejpozoruhodnější skupinou jsou „něcisté“ P. Tomáše Halíka. Ti se bez ukotvení vznášejí v prostoru, možná se snaží vytěsnit oba dva axiomy, ale tyto mršky vyplavou většinou v ten nejméně vhodný okamžik.
„Něcisté“ většinou odmítají náboženské soustavy, avšak také patří mezi svobodně hledající Boha a mohou dospět k osobnímu poznání, že odedávná subjektivní empirie „Bůh jest“, není objektivně vyvratitelná. Byly popsány stohy papírů, na kterých člověk usiloval dokázat Boží existenci nebo neexistenci, ale nezdařilo se to. Proč? Pro mne je to prosté. Bůh je duch a duch se s hmotou nepotkává. Proto pomocí přírodních věd Boha prokázat nemůžeš. Ale ani popřít.
Během svého života jsem přijal odedávna platící subjektivní empirii „Bůh jest“, ale s pokorným vědomím toho, že Boha nepoznávám. K tomu jsem dospěl, když jsem si uvědomil, že každé náboženství má svoji specifickou náboženskou soustavu popisující Boha, a že ta soustava je různá podle různých náboženství a je také proměnlivá v čase. V době soudců je v Tóře Bůh popisován jako přísný Soudce a v době králů je Bůh popisován jako Král. A tak s vědomím toho jsem pokleknul: Pane, dej se mi poznat.
Boha nepotřebuji poznávat zrakem nebo sluchem, ale přesto potřebuji Boha vnímat, potřebuji vědět, jaký je, pokud mám být Jeho obrazem. Pohledy na Boha nám všechna náboženství poněkud zahalují. Proto také P.P.František nás vyzýval, abychom nepromítali svoje představy do Boha. Jak ale vypadá Bůh, abych se mu mohl připodobňovat?
Jsem odkázán žít v nejistotě a v neustálém, pokorném hledání? Mohu používat moudrosti Písma, moudrosti církevních Otců a mohu pozorovat přírodu, která je také dílem Božím. Součástí přírody je plodná láska. Proto předpokládám, že i Bůh je plodná Láska.
Ale součástí přírody je i relativní zlo. Když orel sežere myš, je to pro orla dobro, ale pro myš zlo. Takto se chová i člověk. Člověk může mít radost z toho, že dělá dobro, ale může mu také přinášet rozkoš, že koná zlo, buď je vychován pro Dobro, nebo je vychován pro Zlo. Vzhledem k jeho determinaci je změna obtížná.
Člověk však byl nad to povýšen skrze Ježíše z Nazareta, který přinesl spásu pro věřící, kteří věří v posmrtný, věčný život. Ale ta spása může být přínosem i pro nevěřící ve své výzvě k pravdě a vzájemné lásce. Bez tohoto povýšení člověk zůstává vraždícím a vražděným zvířetem.
Ježíš předává věřícím starou židovskou tradici o posmrtné životě. Člověk nevěřící v posmrtný život může od Ježíše přijmout alespoň jeho výzvu k Pravdě a Lásce, ve vzájemné úctě.
Jakkoliv příroda ve svém vývoji zjevně potřebovala relativitu dobra a zla a jakkoliv člověk jako součást přírody může být také plný agresivity a zla, potřebuje i to spásné naplnění v duchu Pravdy a Lásky, pokud chceme předejít předčasnému konci světa.
Závěrem se mi to jeví tak, že člověku stačí přijmout od nepaměti platící empirii axiomu „Bůh jest“, pokorně uznat svoji neznalost Boha, přijmout výzvu k Jeho hledání a výzvu ke spáse skrze Pravdu a Lásku.
Od Církve jsem osobně přijal vědomí Boží přítomnosti, poctivé, svobodné hledání Boha ve střetu náboženského narativu s kritickou exaktností a naučil jsem se pokoře vůči tajemstvím a svátostem.
Tento dlouhý úvod nepíšu proto, abych jako laik se vloudil mezi teology, ale abychom se pokusili pochopit největší skupinu lidí ve vztahu k Bohu, skupinu „něcistů“. „Něcista“ se zříká náboženských soustav, ale v tichu kostela si sedne a otevírá se Někomu, kterého nezná, ale který je stále s ním. Může se svobodně otevírat Pravdě a Lásce, tolik pro člověka potřebným. Nebo si sedne uprostřed lesa či na prosluněné stráni a pozoruje přírodu. Vnímá sebe jako součást přírody a děkuje za to, že je, že žije, že je krásný den, že má dobré přátele. Děkuje a jen pokorně vnímá, že jen tuší komu děkuje, a že On plný Moudrosti a Lásky je stále s ním. Může vnímat i to, že On ho celý život doprovází.
A když „něcista“ k tomuto dospěje, může pokorně pociťovat, že poctivá blízkost Nejtajemnějšího je stejně dobrá jako náboženství křesťanské, muslimské, židovské, budhistické a nevím jaké… že jeho přímý, pokorný vztah k Bohu je podobně hodnotný, pokud všichni pokorně hledáme Boha ve skromnosti a nenacházíme slov k vyjádření své zkušenosti.
Milí Ježíšovi apoštolové!
Vy většinou sloužíte jen lidem věřícím křesťanskému biblickému narativu převážně v duchu vyznání Katolické církve. Tím se staráte o 5-7% společnosti. Velké množství lidí, kteří potřebují také vaši službu, zůstávají bezprizorní, zmatečně hledající a jsou snadno lapitelní nejrůznějšími ideologiemi. Převážně jde o tyto „něcisty“.
Někteří „něcisté“ odmítají posmrtný život. Někteří dokonce odmítají božství Ježíše. Jsou to relevantní důvody, proč bychom měli odmítat kultivovat jejich duchovní život? Václav Havel jistě nebyl povrchní člověk a navíc dobře znal komunisty i postkomunisty závislé na ruských tajných službách, které u nás stále šíří lži, strach, závist, nenávist a pomstu. Proto je i pro nás platná ta jeho výzva, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ve skutečnosti je to vlastně výzva Ježíše z Nazareta.
„Něcisté“ vnímají svět zjednodušeně. Přijímají odvěkou tradiční empirii, že Bůh jest, a pokorně přijímají, že o Bohu nic neví. Může být pro ně snadné přijímat, že Bůh je Pravda a že Bůh je Láska. Pro základní orientaci v životě je to přínosné nejen pro věřícího, pro primárně nevěřícího, ale i pro každého hledajícího, i pro „něcistu“. Ti všichni to také mohou přijmout jako jádro spásy, i když nevěří v posmrtný život.
Narativ ruské hybridní války plný lží, strachu, nenávisti a mstivosti je zhoubným narativem pro člověka. Odvážný, svobodný vztah člověka k pravdě, důvěře, plodné lásce a důvěře k druhému člověku, jej může spasit od této současné, přítomné asijské zhouby.
Těžko můžeme vyučovat „něcismus“ jako náboženskou soustavu. Ale můžeme každého „něcistu“ přijmout, vyslechnout a ovlivnit jeho duchovní život, aniž bychom ho nutili k víře, vůči které se bouří. Jisté je, že bez židovsko-křesťanského odkazu evropská společnost končí. Nemůže být postavení dnešního člověka na Pravdě, Lásce a Svobodě jeho spásou?
Může. Ale pro „něcisty“ je to málo. Kromě vedení k Pravdě a Lásce, tolik potřebné pro přežití člověka jako biologického druhu, „něcisté“ hledají kultivaci jejich osobního, privátního, intimního vztahu s Bohem.
Milí Ježíšovi apoštolové!
Církví jste posláni aktivizovat víru zbývajícího malého stáda, které upřímně staví na biblickém narativu a církevním vyznání víry. Ale Ježíš vás vyzývá: Jděte a učte všechny národy!
Jde i o „něcisty“? Někteří se staví proti biblickému narativu. Je to adekvátní důvod pro jejich exkomunikaci? Nemáme povinnost kultivovat jejich duchovní život na zjednodušeném Ježíšově poselství, které jsou ochotni bez problémů přijmout?
Pak ale bude asi vhodné pokorně ponechat obraz Boží po pravdě otevřený, nespecifikovaný, duchovní, nezhmotněný, abychom do Jeho obrazu nepromítali svoje lidství. To společné hledání Boha může být i pro nás přínosné.
Bojíte se, že ztratíte svoji víru? Nebojte se! Možná se vzdáte svého dosavadního pohledu, ale pak přijmete mnohem živější víru a budete rozumět lépe věřícím, nevěřícím i „něcistům“! Však mnozí svatí si prošli touto prázdnotou. Když znovu objevili Boha, byla jejich víra pravdivější, hlubší a živější. Pokorného a odvážného člověka Bůh ze své náruče jen tak nepustí!
Jsem laik, proto svoje empirické poznání nikomu nevnucuji. Vybízím jen všechny k zamyšlení. Nic víc.
