Článek
Demokracie stojí na několika základních principech. Moc v demokracii je rozdělena na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Moc zákonodárná má dvě komory: Poslaneckou sněmovnu a Senát, kde se tvoří zákony. Moc výkonnou představuje především vláda a prezident se vzájemnou kooperací.
Třetím pilířem demokracie je moc soudní, která posuzuje náš vztah k našim zákonům. Nejvyšším zákonem je Ústava, která dává základ fungování naší demokratické společnosti. Soulad s Ústavou posuzuje Ústavní soud.
Pokušení ke vzájemné ingerenci do demokraticky oddělených mocí je veliké a pokusy o to jsou zde také od počátku polistopadové demokracie, včetně snahy o amorální a trestuhodné ovlivňování rozsudků mocí výkonnou. Vzájemná ingerence mocí v demokratické společnosti nemůže fungovat bez protidemokratických následků.
To většina z nás zná a vnímá, ale dnes je zvláštní doba, ve které nedokážeme rozlišovat prostou pravdu od virtuální reality a působíme dojmem, že nám na pravdě nezáleží. Mluvíme o svobodě slova, ale ve skutečnosti nám jde o svobodu lhát. A to je velikým rizikem pro naši liberální demokracii!
Máme jednu z nejlepších Ústav na světě. Základní pojistkou proti ohrožení naší liberální demokracie je Senát. Ten nám již několikrát naši liberální demokracii zachránil. Prvně to bylo v době Opoziční smlouvy Václava Klause s Milošem Zemanem. Jejich potenciální vládě na věčné časy zabránil prezident Václav Havel přes Senát a Ústavní soud. Zaslouží si naši vděčnost.
Jsou však nastaveny i další pojistky naší liberální demokracie. Jde především o vzájemnou odpovědnost demokraticky rozdělených mocí. Moc zákonodárná má být kontrolou moci výkonné. Zde je relativní omezení této kontroly, protože Vláda a Parlament mají stejný zdroj moci ve volbách do poslanecké sněmovny. Strážcem demokracie má být také opozice, která však v naší antagonisticky rozdělené společnosti má možnosti značně omezené.
Významnou kontrolou moci zákonodárné a výkonné jsou média. Média soukromá mají svůj cíl ve vydělávání peněz pro své majitele, ale média veřejnoprávní mají přímé poslání nejen ve vzdělávání společnosti, ale především v hlídáním korektnosti výkonné a zákonodárné moci.
Proto jsou veřejnoprávní média prvním zájmem politiků, kteří mají problém s liberální demokracií. Náš systém financování veřejnoprávních médií přes koncesionářské poplatky je jeden z nejdokonalejších systémů garantujících svobodu slova veřejnoprávních médií. A žádný demokrat si nedovolí rušit dobře fungující financování veřejnoprávních médií.
Od nepaměti kontrolou vládců byli herci a šašci. Proto jedním z prvních útoků nedemokratických autoritativních režimů jsou právě divadelníci. Mnohá divadla jsou závislá na vládních subvencích. A tak stačí jen ubrat na penězích, aby divadla přestala hledat pravdu. Proto mnohé hry od dávného středověku jsou stále aktuální.
Neposledním strážcem demokracie jsou občanské společnosti. Při hrubém porušení společenských pravidel se občanská společnost organizuje třebas v podobě „Milionu chvilek pro demokracii“. Ale i organizace v nejrůznějších spolcích zahrádkářských, včelařských, historického šermu… se mohou stávat zdrojem přemýšlení o současné politice. Jen ta naše velmocemi antagonisticky rozdělená společnost je i pro ně rizikem.
Občanských společností se bojí všechny totalitní režimy a snaží se je ovládnout. Stačí vzpomenout, jak těchto spolků zneužívali komunisti. Ale nač chodit tak daleko? Již od Listopadu řadě našich politiků vadila občanská společnost, protestovali proti ní a snažili se ji zesměšnit. A trvá to dosud.
Rizikem naší občanské společnosti je současné velmocenské inkorporování virtuální reality, které polovina společnosti uvěří a část politického spektra toho zneužije. Proto Václav Havel nám zanechal svůj odkaz, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Liberální demokracie a naše svobody stojí na evropském humanismu, který staví na židovských a křesťanských základech naší společnosti. Evropský humanismus je stále velikým přínosem pro slabší jedince a menší státy, jako je Česko, protože staví na spravedlnosti a platnosti osobních i mezinárodních závazků.
Pokud někteří politici staví na „novém světovém řádu“, na velmocenské síle, moci a submisivitě slabých, pak to rozhodně není pro nás příhodné! Zvláště v době, kdy dochází k novému velmocenskému dělení světa.
Nehledě k tomu, že tímto pojmem se propadáme do poloviny devatenáctého století, nebo nám ten pojem může připomínat Stalinův proletářský internacionalismus, zástěrku skutečných velmocenských choutek.
Pojistek naší liberální demokracie a občanských svobod je hodně. Ale nesmíme se na ně spoléhat! Zachování těchto hodnot záleží na každém z nás!
……………………………
