Článek
V poslední době slýchám nějak často názor, že každý člověk má právo na manželství. No nevím, jestli je to pravda. Já vnímám manželství jako životní odměnu a obrovský závazek. Jako veliký příslib pokračování našeho života, hlavně v tom genetickém smyslu. A s právem člověka na cokoliv bych také zacházel velice opatrně. Nejsem si totiž vůbec jistý zda lidská práva na všechno, co si kdo vzpomene, jednoho dne naši civilizaci nezničí.
Žádnému člověku, ani těm menšinovým skupinám, nechci upírat právo mít v životě stejné postavení a možnosti, jako všichni ostatní. Mám jenom, jako mnozí, problém s pojmenováváním takových práv.
Neobyčejně ctím a mám velice rád svoji rodnou řeč. Možná i proto, že dokáže dokonale vyjádřit i spoustu životních situací, pocitů a odlišností. Ale informace, že k nám dnes přijdou na návštěvu manželka s manželkou, mi, nezlobte se, připadá jako přinejmenším jazykový nesmysl.
Ať si každý člověk žije v nějakém svazku s tím, kdo je pro něho nejbližší a koho miluje. Ať má stejná práva jako lidé v manželství. Ať může do takové formy soužití vstupovat třeba i svatebním obřadem. Jenomže jak by měl v takovém případě správně začít svoji řeč oddávající? Vážené snoubenkyně? Nebo snad Vážení snoubenové?
Možná někomu přijde, že se svými názory jsem jenom nějaký útlocitný češtin. Nebo snad čeština? Vidíte to, už si z toho sám začínám připadat poněkud bezpohlavní. Manželec.
