Článek
V našem městečku bývalý starosta zprivatizoval, mimo jiné, i jednu z největších samoobsluh s potravinami. Co na tom, že obchodu nerozuměl ani za mák!
V prodejně pracoval kolektiv prodavaček v čele se zkušeným vedoucím.
Tak proč je nezaměstnat?
Jenže, být majitel prodejní jednotky není jen chodit si pro zisk! A tak bývalý starosta brzy zjistil, že to nebude tak, jak si představoval.
Proto samoobsluhu pronajal rakouské firmě, kterou vedl Čech žijící v Rakousku. Byla to jedna z několika prodejen, které si v Česku pronajal. Bohužel, ani nový majitel obchodu nerozuměl. Převzal tedy i stávající personál.
Díky schopnému vedoucímu a šikovným prodavačkám si obchod v našem městečku vedl dobře.
Jenže nikdo netušil, že rozklad firmy začíná uvnitř. Manažeři brzy zjistili, že v účetnictví, kterému majitel nerozuměl, je chaos. A když se občas peníze převedou na jejich účty, nikdo nic nepozná. Ke krachu nebylo daleko.
Protože firma nakupovala zboží z Velkoobchodu a na zaplacení faktur nebyly peníze, na umoření dluhu padlo nejen zařízení obchodů, ale i zboží jiných dodavatelů. Pivovarů, pekáren, mlékáren, skladů zeleniny a dalších. Obchody tedy převedli na věřitele – Velkoobchod.
Nový nájemce, Velkoobchod, začal dál podnikat i v maloobchodě.
Zdálo se, že úspěšně.
Firma nakupovala zboží na faktury, které z počátku platila. Ovšem plán byl zřejmě jiný. Utvrdit dodavatele, že je firma solventní a nemusí se tedy obávat neplacení.
Po čase majitelé Velkoobchodu zaslali všem dodavatelům zprávu, ať se neznepokojují, když nějakou dobu nebudou faktury placeny včas. Chystá se podstatné rozšíření firmy, je třeba větší kapitál. Potom budou od nich moci odebírat víc zboží.
Nařídili vedoucím prodejen aby peníze neodváděli do banky, ale nechávali na prodejně, kam si budou pro ně jezdit.
Asi po měsíci, kdy už dluhy dosáhly milionových částek, dostali vedoucí prodejen nečekanou zprávu. Příští den proběhnou předávací inventury novému nájemci, který převezme celou obchodní síť. Byl to blesk z čistého nebe! Nikdo, ani personál prodejen, tuhle situaci nečekal. Bylo zřejmé, že firma je před totálním krachem, že jde o obrovský „tunel“.
A co se dělo dál?
Vedoucí museli všechny objednávky zboží na příští den stornovat. V tu chvíli vznikla mezi dodavateli panika. Co bude s neuhrazenými fakturami? Kdo jim zaplatí obrovské dluhy?
Pak se začaly dít věci! Dodavatelé, kteří do naší prodejny dodávali zboží, se slétli jako supi. Na koho jiného, než na vedoucího prodejny!
Dožadovali se buď peněz nebo zboží. Došlo na vyhrožování smrtí, nebo likvidací rodiny. Nebyl důvod výhrůžkám nevěřit! Bylo krátce po odhalení orlických vražd a kvůli penězům se mnozí nerozpakovali člověka i zabít. Naše republika v tu dobu připomínala Bronx.
„Bylo to šílené. Měl jsem tehdy dvě malé děti. Strach o rodinu byl větší, než strach o můj život“ vzpomíná pan Václav, který tenkrát pracoval jako vedoucí.
„Jenže, co jsem měl dělat? Zboží mi nepatřilo, bez souhlasu šéfa firmy jsem nemohl nikomu nic dát. Ale strach o rodinu byl silnější. Rozhodl jsem se, že věřitelům vydám poslední utržené peníze a zboží, které bylo na skladě. Ať už to dopadne jak chce. Ale všechno jsem si nechal potvrdit. Stejně jsem nemohl dát všem co jim patří. Volal jsem šéfovi firmy, ať přijede situaci řešit.“
Šéf firmy přijel a ubezpečoval dodavatele, že všechno splatí. Protože mu nevěřili, rezignoval a zboží, které bylo v prodejně nechal na umoření alespoň některých dluhů.
Co se potom dělo, už pan Václav neví. V obchodě skončil.
Po čase se dozvěděl, že se šéfové i s rodinami „vypařili“ do Jižní Ameriky. Nechali tu jen dědečka, který do poslední chvíle netušil, co se děje.
