Článek
Náš poslední výlet se ale pro mě změnil v horor, pro manžela v grotesku. Hlavním aktérem jsem ovšem byla já. Vraceli jsme se v letním podvečeru z výletu. Úzká cesta vedla do mírného kopečka. Zvolna jsme kráčeli a kola vedli.
Vtom jsme uslyšeli dusot kopyt. Z vedlejší cesty, částečně zakryté křovím, vyběhlo zvíře a běželo přímo na nás! Proboha, to je býk! Zpanikařila jsem.
Vždyť mám na sobě červenou teplákovou soupravu! Teď mě určitě nabere na rohy!
To, co se odehrálo pak, bylo jako z grotesky. Ovšem bavil se jenom manžel.
Okamžitě jsem se dala na útěk. Postupně jsem odhazovala kolo, tašku, ale i bundu a tepláky a pádila před běžícím zvířetem.
V panickém úprku jsem zakopla a jen ve spodním prádle zapadla do nedalekého příkopu s kopřivami.
Další děj znám jen z manželova vyprávění, který nehnutě stál opřen o kolo a všechno sledoval.
Zvíře zrychlilo běh, minulo mě a hnalo se dál. Po pár metrech narazilo na skupinku nic netušících houbařů. V tu chvíli se obrátilo a hnalo se zpět.
Kousek od nás se z křoví vynořila turistka.
Pohled na pádící zvíře, rozházené věci a mě vysvlečenou v příkopu ji vyprovokovalo k tomu aby také za běhu odhodila batoh, kotlík, bundu… a svalila se do příkopu vedle mě.
Zvíře nás obě minulo. Konečně mělo volnou cestu a tak v rozvířeném prachu mizelo v dáli.
Jak jsem na kole dojela pět kilometrů zpátky na chalupu, nevím.
Dodnes se s manželem dohadujeme, jestli jsme kravičku vystrašili my, nebo ona nás.
Zdroj: příběh paní Hany E.
