Článek
Žijeme v paneláku. Každý zvuk vycházející z našeho bytu sdílíme se sousedy, stejně tak i oni s námi.
Život v paneláku je každodenní stereotyp. Pozdrav, úsměv, nebo taky nic.
Až jednou.
Ráno, když jsem vycházela na chodbu, objevil se náš soused z vedlejšího bytu a s potutelným úsměvem a lišáckým mrknutím zahlaholil:
„Krásné ráno, paninko, jak to jde?“
Jako kdyby čekal, až vyjdu, aby se mě mohl zeptat. Napřed jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když už to bylo po několikáté, tak mi to začalo vrtat hlavou. Co tím sleduje?
Když jsem se ho zeptala, odpověděl:
„Ale, to já jenom tak, hlavně, že se máte rádi.“
Nejsem člověk, který by klábosil se sousedy na chodbě. Navíc, o čem? Ale ta sousedova otázka mi nešla z hlavy.
Odpověď na ni jsem dostala za pár dní.
Vracela jsem se domů a když jsem chtěla odemknout dveře slyším:
„Ááách, jééé, ááách, ještě…“ ozývalo se z našeho bytu.
Manžel tam určitě má nějakou ženskou! Přiložila jsem ucho na dveře:
Ááách, vydržím, ááách, ještě chvilku…“
Rychle jsem odemkla a vběhla do pokoje, odkud se ozývalo manželovo sténání!
Obrázek, který se mi naskytl, mě opravdu rozesmál!
Manžel ležel na zemi. Vzdechy a tlumené výkřiky provázely jeho úpornou snahu cvičit. Je totiž po operaci kolene a rehabilitace je nutná.
A teď mi to konečně došlo!
Manžel je po operaci kolene a já ramene. Snažíme se cvičit společně, takže o vzdychání, sténání a vzájemné povzbuzování není nouze.
Náš soused (nemrava) si naše cvičení spletl s úplně jinou činností! Ale alespoň si přišel na své.
Pokaždé, když se se sousedem potkáme na chodbě lišácky na mě mrkne a řekne:
„Krásné ráno, paninko, jak to jde?“
A já s koketným úsměvem odpovím:
„Děkuji, je to čím dál lepší“ a v duchu si představuji, jak to zase s manželem „roztočíme!“
