Článek
Jako dítě jsem byla plachá a zakřiknutá. Vždyť jsem mohla za to, že je maminka nešťastná! Její výčitky se mi vryly do paměti:
„Za všechno můžeš ty! Kvůli tobě musím sedět doma, žádná zábava s tebou není …a krásu jsi taky po mě nepodědila! Jsi břemeno na celý život!“
Trpěla jsem pocitem viny. Tak moc jsem si chtěla zasloužit její lásku! Ale nevěděla jsem jak. Milovala jsem ji i s jejími návaly vzteku a věčnými migrénami. Často jsem usínala s pláčem, protože mi máma nechtěla dát pusu na dobrou noc.
Táta mě miloval, ale málokdy se mě zastal. Co si vzpomínám, tak snad jenom dvakrát. To si dodnes pamatuju.
Byly mi jen čtyři roky, když mě matka do krve zmlátila rákoskou. Prý jsem jí schovala krabičku cigaret… Tehdy táta zasáhl, hrozně se pohádali.
Už jsem chodila do školy, když jsem přišla dřív domů s vysokou horečkou. Máma se rozčílila, že se chci jenom ulít ze školy, ať mažu zpátky. To se mě táta zastal podruhé. Většinou však byl na její straně.
Marně vzpomínám na něco pěkného, třeba, že mě máma objímá, pohladí a že si spolu povídáme. Takovou vzpomínku nemám…
Přesto všechno jsem vystudovala a vdala se za hodného muže. Máme dvě děti. Snažím se jim dát co nejvíc lásky, kterou já jsem neměla. Podporuji je, pěstuji v nich sebevědomí a sebedůvěru. Tu moji matka zadupala do země.
Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si začala věřit a našla svoje místo v životě.
Hned po studiích jsme si s manželem našli podnájem a vzali se. Byla jsem ráda, že jsem mohla odejít z domu.
Jsem šťastná, ale někdy se mi vzpomínky na dětství vracejí. Snažím se je zaplašit, ale ne vždy se mi to podaří.
Po svatbě jsem k rodičům jezdila jen zřídka. Když otec zemřel, cítila jsem, že bych měla matce pomáhat. Byla sama, neměla ani žádné kamarádky.
Brzy jsem však pochopila, že na to nemám sílu. Matka se vůbec nezměnila. Začala kritizovat mého muže, o dětech prohlašovala, že jsou nevychovaní spratkové. Chtěla, abych všechen volný čas trávila s ní a jejími nářky a výčitkami.
Přerušila jsem s ní téměř všechny styky. Jenže onemocněla a vypadá to, že tu dlouho nebude. Chtěla bych se osvobodit od pocitu křivdy, usmířit se a odpustit.
Když jsem se o to pokusila, matka mě zasypala výčitkami. Prý jsem špatná dcera, měla bych ji denně navštěvovat a chtěla by, abych si ji vzala domů.
Cítím, že by to mě i mou rodinu zničilo.
Příběh Barbory
