Článek
Než tatínek zemřel, byla veselá a optimistická. Chodívali spolu na houby, na výlety a jejich společný zájem byla zahrada a péče o malý domek.
Když táta zemřel, vlastní život vzdala a rozhodla se, že bude žít ty naše. Domek prodala a koupila si byt ve městě, kousek od nás.
Byli jsme rádi, že bude blízko, bude nás moci navštěvovat a věnovat se vnoučatům. Netušili jsme, že bude všechno jinak. Maminka je k nám blízko až moc!
Stal se z ní pesimista a posel špatných zpráv. Začala se litovat a utápět ve stesku po manželovi.
Chodí k nám skoro denně. Jen přijde, začnou litánie.
„Tatínek mi moc chybí. Jsem hrozně osamělá a nešťastná. A vy na mě vůbec nemáte čas! Pořád jste jen samá práce! Na hřbitov taky chodím sama, ani vzpomínat už se mnou na tatínka nechcete!“
Čekali jsme, že ji to časem přejde a bude se chtít víc věnovat vnoučatům.
Ale je to spíš horší. Doma si udělala oltáříček s tatínkovou fotkou a svíčkami.
Dokonce chce po nás, abychom si ho udělali taky. Říká, že už k němu nemáme žádnou úctu. Je to nesmysl, ale nikdo jí to nevymluví.
Když se náhodou uvolí, že pohlídá děti, místo na hřiště, vezme je na hřbitov.
Stále nám vyčítá, že se jí nevěnujeme, ale když ji chceme vzít do kina, nebo na koncert, má spoustu výmluv, aby nemusela s námi jít.
Dokonce nám začala mluvit do manželství.
„Nezdá se ti, že je Petr nějaký nabroušený? A když jsem mu to vytkla, řekl mi, ať si hledím svého!“
Marně jsem jí vysvětlovala, že má moc práce, vadí mu, že je u nás v poslední době „pečená vařená“ a mluví do výchovy našich dětí.
Rozplakala se a začala mi vyčítat, že jsme všichni proti ní, i když to myslí dobře. Urazila se a víc se zaměřila na rodinu mojí sestry.
„Neměla bys nechat Klárku se takhle oblíkat! Ty roztrhané džíny jsem jí zašila, vypadala jako otrhanec!“
Sestru málem ranila mrtvice! Zalátala značkové džíny za dva tisíce!
Nenechala si vysvětlit, že se to teď tak nosí. Kroutila hlavou a prohlásila, že ona nás nikdy nenechala chodit roztrhané.
„Jestli nám chceš pomoct, tak můžeš třeba vyžehlit utěrky a ručníky, jen oblečení si vyžehlím sama. Nebo vezmi děti na hřiště, ne na hřbitov.“
A zase bylo zle! Spustila litánie, že už není k ničemu, že nám jenom překáží a proč si ji tatínek nevezme k sobě, raději by měla umřít!
Bylo úplně zbytečné jí něco vymlouvat, stále mlela svou. Nakonec se urazila.
Když přijde k sestře, stěžuje si na mě a u nás zase na sestru.
Prý máme špatně vychované děti a je to naše vina! Rostou pro kriminál! Už nám ani nepomáhá, prý aby něco nezkazila a jenom hořekuje. Žádná nemoc ji netrápí, mohla by si užít pěkné stáří.
Vím, že je maminka nešťastná, ale jak jí mám pomoci?
Příběh Anety
