Článek
S manželem jsme se často hádali, nebo měli tichou domácnost. Byli jsme spolu 25let a jak to bývá, láska vyprchala, neměli jsme si co říct, ale ani jeden z nás to nechtěl řešit rozchodem.
Byla neděle, měla jsem uvařený oběd. Tentokrát byla mezi námi výjimečná pohoda. Rozhodla jsem se, že skočím naproti do hospody pro pivo do džbánu. Chtěla jsem manželovi udělat radost, měl raději točené, než lahvové.
Vyběhla jsem jen tak v pantoflích a domácím oblečení, hospoda byla naproti. V rukou džbán a peněženku. Nepamatuji si, že bych zahlédla nějaké auto. Vlastně si ani nepamatuji, jak se to stalo. Nehodu znám jen z vyprávění a protokolu.
Do nemocnice mě přivezli víc mrtvou, než živou. Měla jsem mnohočetné zlomeniny, rozbitou hlavu, poraněnou pánev a krvácela jsem do břicha. Dlouhé týdny jsem byla v bezvědomí, prodělala několik operací, při jedné jsem málem umřela… Lékaři mi prý nedávali moc šancí vrátit se do života.
Když mě probudili z umělého spánku, nemohla jsem se pohnout, ani mluvit, ale mozek a paměť začaly spolupracovat. Světlo, hlasy a to, co se kolem mě děje, jsem vnímala jakoby z dálky a v mlze. Pomalu mi začalo docházet, že jsem v nemocnici.
Následující měsíce jsem prodělala další operace a bolestivou rehabilitaci. Řadu nekonečně dlouhých týdnů strávených v nemocnicích a léčebnách.
Za téměř tři čtvrtě roku za mnou manžel přišel jen párkrát. Poprvé na ARO, to jsem nevěděla. Řekli mu, ať se připraví na nejhorší, šance na uzdravení je velmi malá.
Když jsem se probrala, přišel asi dvakrát.
„Nesnáším špitály, vždyť víš“ řekl. Položil na stolek pomeranče a byl pryč.
Až jsem téměř zapomněla, že nějakého muže mám.
Zato můj bratr a kamarádky za mnou chodili často. S bratrem jsem řešila všechno, co jsem v té době potřebovala.
Konečně přišla chvíle, kdy jsem mohla jet domů! Dostala jsem dvě francouzské hole a „hurá“ do života!
Bratr pro mě přijel s mojí nejlepší kamarádkou. Ani mi nepřišlo divné, že jedeme k bráchovi.
Po obědě nás švagrová nechala o samotě. Bratr mě objal.
„Máme pro tebe připravený pokoj v přízemí. Stejně teď potřebuješ bydlet někde, kde nejsou schody.“
Vyprávěl mi, jak si krátce po nehodě manžel do našeho bytu nastěhoval milenku.
„Zlikvidovali všechny tvé osobní věci. Mysleli si, že to nepřežiješ. Zvládla jsi toho tolik, tohle překonáš taky.“
Byl to šok! Manžel mě vlastně pohřbil zaživa!
Bydlím u bratra a zatím nevím, co dál. Manžel mi napsal dopis, ve kterém se mi za všechno omlouvá a prosí za odpuštění.
Prý mám rozhodnout, jestli se chci rozvést, nebo vrátit domů. Pokud se vrátím, milenku vystěhuje.
Jak „velkorysé“!
Příběh Ziny
