Článek
Rozhodli jsme se svépomocí postavit domek. V tu dobu to bylo o něco jednodušší než dnes.
Ve staré boudě, která sloužila i pro ukládání nářadí a různých potřebných věcí, jsme k odpočinku používali starý gauč po strýci.
Když jsme dům dostavěli, nastal čas na likvidaci věcí, které byly ke stavbě potřebné, ale teď dosloužily.
Dnes je způsob, jakým jsme věci likvidovali nemyslitelný. Ale tenkrát manžel rozdělal na zahradě oheň a postupně jsme staré věci pálili. Došlo i na starý gauč po strýci.
A tak se na ohni ocitly i matrace z gauče . Manžel musel odjet, tak jsem nastoupila „službu“ u ohně já.
„Trošku to vždy přizvedni, ať to lépe shoří“ poradil mi manžel, než odjel.
Vzala jsem vidle a chtěla podle manželovy rady matraci nadzvednout. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem zcela zuhelnatělou, ale celou stokorunu. Kousek dál další a další. Kolem ohně jich bylo naseto jako kvítí na louce a vítr si s nimi pohrával.
Ale jakmile jsem se jich dotkla, rozpadly se na prach. Nadzvedla jsem vidlemi matraci a zatajil se mi dech! Vyvalila se na mě spousta zuhelnatělých peněz a zbytky ohořelých vkladních knížek! Byly to celoživotní úspory mého strýce.
Musela jsem si sednout. Do očí se mi vedraly slzy. Peníze, které stály dřinu a odříkání člověka nikomu neposloužily.
Proč o nich nikomu neřekl? Proč si peníze střádal do „strožoku“?!
Měla jsem poklad na dosah, ale rozpadl se doslova na popel a dým…
Vždycky, když si na to vzpomenu, trošku mě píchne u srdce.
S manželem si dnes s hořkým úsměvem říkáme, že jsme byli tak bohatí, že jsme klidně mohli peníze spálit.
Od té doby každou starou věc nejdříve pořádně prohlédnu, než ji vyhodím.
Příběh Anny
