Článek
Dcera se vdávala velmi brzy. Bylo jí teprve 20 let, byla hrozně zamilovaná, ale hlavně čekala miminko. Když se narodila vnučka, měli jsme velikou radost.
Pomáhali jsme mladým i když jsme chodili do práce, hlídali malou a podporovali je i finančně.
Vnučka dospívala, začínala mít své zájmy a doma se málo zdržovala. Dcera se zetěm měli více času na sebe. Také finančně si polepšili, takže si konečně mohli plnit sny. Společná dovolená, kino, divadlo. Ale tahle idylka brzy skončila.
Zeť změnil zaměstnání a okruh svých spolupracovníků. Mezi nimi byla i žena, do které se zakoukal. Chytla ho druhá míza. Zamiloval se a vyřešil to radikálně. Požádal o rozvod. Dcera to těžce nesla.
Stále přemýšlela, kde se stala chyba, jestli manželovi nezavdala příčinu.
Krátce po rozvodu náhodou potkala manžela s novou přítelkyní. Dcera ji viděla poprvé.
„Když ona je tak štíhlá! Asi jsem se mu už nelíbila“ říkala mi nešťastně.
Vzala si do hlavy, že se s ní manžel rozvedl pro to, že už není tak štíhlá jako kdysi. Vymlouvali jsme jí to, ale nebylo to nic platné.
Čas však hojí všechny rány a nám se zdálo, že už je dcera z nejhoršího venku.
Nastoupila do nového zaměstnání a bylo vidět, že ji práce baví.
Pracovala do noci, prý ji stejně doma nikdo nečeká. Finančně si polepšila, chodila pěkně oblékaná, hodně o sebe pečovala. Všechno dělala hlavně pro to, aby získala svého manžela zpět.
Rozhodla se, že musí zhubnout. Vymlouvala jsem jí to, vždyť už i tak byla hodně štíhlá. Ale nedala si říct! Raději o tom před námi přestala mluvit.
Nakonec k nám přestala chodit. I se svojí dcerou se vídala minimálně. Nevím proč jsem si nechtěla připustit, že má dcera problém.
Telefonovaly jsme si denně, snažila se být veselá, ale zdála se mi unavená.
Občas nás navštívila. Nelíbilo se mi, že je tak hubená, ani to, že tak moc pracuje.
Vždycky, když k nám měla přijít, upekla jsem její oblíbené koláče. Ale vymluvila se, že je zrovna po jídle.
Přestala k nám chodit v neděli na oběd. Pozvala jsem ji i vnučku, ale přišla jen vnučka.
Ta mi často říkala, že se jí máma nějak nelíbí, ale k lékaři jít nechce. Přisuzovaly jsme to její přílišné zaměstnanosti. Vyčítám si, že jsem neviděla, co se děje!
Jednou dopoledne mi dcera volala, jestli bych mohla přijít, že je nemocná a je jí hrozně špatně. Rychle jsem sedla do auta a rozjela se za ní.
Když jsem přišla do bytu a uviděla ji ležet na gauči, zhrozila jsem se! Sevřelo se mi srdce. Na gauči ležela vychrtlá, vrásčitá stařena.
Objala jsem ji a ona se rozplakala:
„Chtěla jsem zhubnout, ale teď už nemůžu nic sníst, okamžitě všechno vyzvracím“.
Prý několik měsíců jedla jen jeden jogurt denně, občas jedno jablko. Přestala menstruovat, nedokázala se na nic soustředit, nakonec dostala z práce výpověď.
Okamžitě jsem zavolala sanitku. V nemocnici ji napojili na „kapačky“. Lékař, který ji ošetřoval mi řekl, že je dcera v takovém stavu, že můžeme očekávat to nejhorší.
Diagnóza zněla: mentální anorexie!
Zavolala jsem vnučce. Když přijela a uviděla mámu na pokraji smrti, zkolabovala.
Lékaři dělali co mohli, ale zachránit ji se jim nepodařilo. Po týdnu zemřela. Bylo jí pouhých 40 let.
Stále tomu nemůžu uvěřit! Vím, že už nic nezměním, ale chci vzkázat všem mámám aby si víc hleděly svých dětí. I když jsou dospělé.
Příběh Hany
