Článek
Z narozeninové oslavy jsem se vracela kolem půlnoci. Měla jsem štěstí, ještě jsem stihla poslední metro. Štěstí mě však brzy opustilo. Jezdící schody už byly vypnuté a v podchodu se uklízelo.
Už ve vagonu jsem si všimla muže, který stál u zadních dveří. Pořád na mě civěl, bylo mi to nepříjemné.
Mrzelo mě, že jsem nechtěla, aby na mě manžel čekal u metra. Druhý den měl brzy odjet na služební cestu a nechtěla jsem, aby řídil unavený a nevyspalý.
Vyběhla jsem po schodech a rozběhla se pustou ulicí. Mrholilo, nikde nikdo . Ani pejskařům se ven v tuto noční dobu a v tomto počasí nechtělo.
Ten chlap šel stále za mnou. Hrabala jsem v kabelce a hledala mobil, přece jenom manželovi zavolám! Mobil nevydal ani hlásku, byl vybitý! Nahmatala jsem aspoň klíče a sevřela je v ruce.
Už jsem u domu, jen odemknout! Ruka se mi třásla, nemohla jsem se trefit do zámku.
To už stál za mnou! Než jsem se vzpamatovala, zacpal mi rukou ústa a strhl mě k sobě.
„Jen pípni, děvko, oddělám tě!“ syčel mi do tváře.
Byl odporný, smrděl špínou a potem a z úst mu byl cítit alkohol. Hnusnou špinavou ruku mi nacpal až do pusy.
Měl velikou sílu. Začal mě vláčet k nedalekému parčíku. Častoval mě sprostými a oplzlými nadávkami. Měla jsem hrozný strach! Určitě umřu!
Kopala jsem, škrábala jsem, ale dvakrát mě uhodil do tváře, až se mi zatmělo před očima. Cítila jsem, že mám rozbitý ret. Pokusila jsem se vykřiknout, ale z úst se mi vydral jen chrapot.
Když viděl, že chci křičet, odněkud vytáhl špinavý kapesník a nacpal mi ho do pusy. Dusila jsem se vlastními zvratky!
Klekl na mě, jednou rukou mi přidržoval ruce a druhou začal vyhrnovat sukni. Nemohla jsem dýchat, ani křičet. Měl vytřeštěné oči a pořád mumlal ty hnusné nadávky. Rvala jsem se sním vší silou!
Podařilo se mi vyprostit ruku, ve které jsem svírala klíče. Udeřila jsem ho do obličeje. Asi jsem ho zranila, protože zařval a uvolnil stisk.
Probudil se ve mně pud sebezáchovy! Vší silou jsem ho kolenem kopla do rozkroku! Schoulil se do klubka. Po čtyřech jsem se odplazila o kus dál. Začala jsem křičet o pomoc! Nejprve chraplavě, ale pak se mi vrátil hlas a já křičela do ticha:
„Pomoc! Pomoc!“
Ze tmy se vynořily dvě postavy a běžely ke mně. Byli to manželé a hned volali policii.
Chlap se mezitím vzpamatoval a utekl pryč.
Na policii jsem celkem přesně násilníka popsala. Uběhlo už pět měsíců od mého přepadení, ale policie zatím pachatele nedopadla.
Od té doby se bojím a v noci mě trápí děsivé sny. Chodím do terapeutické skupiny, ale děsivý zážitek z paměti už asi nikdy nevymažu.
Příběh Jarmily
