Článek
Žili jsme se ženou, synem Petrem a malou dcerkou Alenkou klidný a spokojený život v dvoupokojovém bytě v paneláku.
Když rodiče mé ženy dostali v restituci dva činžovní domy a vilu, nabídli nám, abychom se k nim nastěhovali. Zdálo se, že nám nic nechybí.
Žena se však začala měnit. Najednou jsem byl jen obyčejný kantor, který to nikam nedotáhl. Stále mi předhazovala, že nebýt jejích rodičů, hnili bychom v panelákovém bytě. Všechno bylo špatně.
Často odcházela bez vysvětlení a vracela se v noci, nebo až druhý den.
Jednou někdo dlouze zvonil. Šel jsem otevřít a za dveřmi stáli dva policisté. Lekl jsem se, že se někomu z rodiny něco stalo. S kamennou tváří mi sdělili, že na mě manželka podala trestní oznámení. Prý se odhaluju a sexuálně uspokojuju před naší malou dcerkou!
„To je nějaká blbost! To přece nemohla udělat! Proč by to dělala?!
Rozrušením jsem křičel a odstrčil jednoho z policistů, který mě chtěl chytnout za předloktí. Nasadili mi pouta a odvezli jako nějakého zločince.
Následovala vazba a můj život se proměnil v děsivou noční můru.
Právník, kterého jsem si musel sehnat mi řekl:
„Obvinění ze sexuálního obtěžování malých dětí patří k jednomu z nejhorších. Zjistit pravdu nebývá jednoduché, a i když se prokáže nevina, společenské postavení obviněného je otřeseno“.
Byl jsem na pokraji zhroucení. Na radu právníka jsem požádal o sexuologické vyšetření.
Na ten ponižující pocit nikdy nezapomenu…
Usadili mě do křesla, na penis připevnili nějaké zařízení. Promítali mi fotografie malých děvčátek. Nezjistili ani známku sexuálního vzrušení. Bylo mi ze všeho zle.
Bohužel, vyšetření neunikla ani moje malá dcerka Alenka.
Slova dětské psycholožky u soudu jen potvrdila, že výpověď dcerky byla naučená. Opakovala ji pořád stejně, jako dětskou říkanku. Používala pokaždé tytéž výrazy.
Vyšlo najevo, že manželka již delší dobu udržovala poměr s jiným mužem a mě se chtěla zbavit. Ale proč takhle?
Po roce vazby jsem byl zproštěn obvinění a právně očištěn. V můj prospěch svědčili i tchán a tchyně. Teoreticky jsem byl bezúhonný a mohl se vrátit mezi „slušné lidi.“
Ale nálepku „toho, co zneužíval vlastní dceru“ vám už nikdo neodpáře. Do školy mě zpátky nevzali. Sousedé na mě hleděli podezřívavě, vždyť „na každém šprochu pravdy trochu“.
Se ženou jsem se rozvedl a odstěhoval se do jiného města. Přestože si můžu každých čtrnáct dní brát Aničku, žena ji ke mně pod různými záminkami nikdy nepustila.
Střídá milence a prý „konečně žije“!
Scházíme se jen se synem Petrem. Bylo mu dvacet, bydlí s přítelkyní a matce nemůže odpustit to, co udělala.
Anička byla opravdu zneužita, ale svou vlastní matkou! Proč musí trpět malá a nevinná holčička kvůli sobectví své matky?!
Příběh Jana
