Článek
Je to už hodně let, co se stal tenhle příběh. Jako lékař jsem hned po promoci nastoupil v jednom severočeském městě.
Škola nás dobře vybavila teorií, praxe však teprve měla začít. Já i novopečení kolegové jsme mívali noční služby. A tak, když bylo potřeba, vzájemně jsme si radili.
Při jedné z nočních služeb mě volal na pomoc kolega z chirurgie. Bylo kolem půlnoci, když na ambulanci přišel muž, který se vzrušoval pomocí ocelového kroužku. A zrovna, když mu bylo nejlépe, kroužek se zasekl.
Ať se snažil sebevíc, kroužek nešel sundat. Teď to čím dál víc bolelo a získávalo to fialovou barvu. Nedalo se nic dělat, musel vyhledat pomoc.
Po zjištění, že kroužek asi bude muset zůstat mužovou ozdobou, poněvadž při jakékoliv manipulaci muž naříkal a kroužek se ani nehnul, jsme se s kolegou radili, co dál.
„Tak to budeme muset asi uříznout,“ pravil kolega.
„Ale to nemůžete,“ úpěl muž „to je moje jediná radost!“
A tak jsme přemýšleli, jak mu tu jeho „radost“ zachránit.
Nápadů bylo dost. Horší byla realizace.
Přeštípnout kroužek nešel, byl příliš zaříznutý. Další nápad: provléknout režnou nit, potřít orgán olejem a táhnout…
Jenže pacient se tak zdráhal, že realizace nebyla možná. Co teď?
Nakonec jsme se shodli. Odvezeme ho k zubaři. Vrtačkou na kov jistě půjde kroužek přeříznout.
Naložili jsme naříkajícího pacienta na vozík a jeli na zubní.
Když muž viděl blížící se vrtačku, křičel hrůzou. Co kdyby zubaři náhodou vrtačka ujela…
Vše se podařilo. Zkušená ruka zubaře vrtačkou kroužek rozřízla.
Kroužek byl rozlomen a kolegu za odměnu zasáhl proud moči přímo do tváře.
„Tak to mám za odměnu!“ vykřikl ještě s několika sprostými slovy a utíral si obličej.
Nastalého zmatku muž využil a utekl.
Teprve potom jsme zjistili, že ve snaze mu rychle pomoci, jsme si zapomněli zapsat jeho jméno a adresu.
Příběh P. K.
