Článek
V životě by mě nenapadlo, že bych mohla někomu ublížit. Násilí se mi vždycky příčilo. Jsem citlivá, rozpláču se i nad osudy cizích lidí, kterým někdo ubližuje.
Před časem jsem se i já stala obětí násilí a ani nevím jak se to stalo. Také jsem se dopustila násilí a pobodala svého přítele, otce své dcerky.
Zprvu se náš vztah zdál idylický. Občasné přítelovy návraty z hospody jsem tolerovala, i když byl vždycky hádavý a nepříjemný. Pak začaly být návštěvy hospody častější a kromě urážek padla i facka. Pak další a další… násilí se stupňovalo.
Po vystřízlivění následovalo usmiřování, prosby, sliby. Chvíli byl klid a pak vše začalo nanovo. A zase záchvaty pokání, slzy, lítost, dárky na usmířenou a nakonec citové vydírání: …jestli mě opustíš, něco si udělám!
Vždycky jsem uvěřila jeho slibům a odpustila. Snad jsem i věřila, že se změní. Stále jsem ho milovala. Otěhotněla jsem. Po dobu mého těhotenství byl na mě hodný, přestal chodit do hospody a ani jednou mě neuhodil. Byla jsem šťastná.
Když se narodila dcerka, vše se vrátilo do starých kolejí. Hospoda, facky, kopance a rány pěstí. Jednou mě chytil za vlasy, před obličejem mi mával nůžkami a hrozil, že mi vypíchne oči když ho opustím.
„Žádnýho chlapa už mít nebudeš! Kdo by tě potom chtěl?!“
Nakonec mi moje krásné dlouhé vlasy ostříhal. Modřiny jsem zakrývala make-upem, a všem okolo jsem lhala. Uklouzla jsem… upadla jsem… narazila do dveří…
Všichni ale stejně věděli jak je to doopravdy.
Máma mi nabízela, abych se vrátila domů, kamarádky mi chtěly poskytnout azyl.
Psycholožka mi radila, ať od přítele odejdu a podám na něj trestní oznámení.
Jenže já to neudělala. Měla jsem hrozný strach, že se mi bude mstít.
Často mi vyhrožoval:
„Když odejdeš, najdu si tě i s parchantem a obě vás „oddělám“.
Jednou… zrovna jsem připravovala večeři a krájela cibuli. Přišel z hospody, páchl z něj alkohol. Měl jednu z těch svých agresivních nálad. Napřed začal házet věcmi a mlátit do nábytku. Dcerka se polekala a začala plakat. To ho ještě víc rozzuřilo.
Začal na mě řvát:
„Jsi děvka, kdo ví jestli je ten parchant můj!“
Vletěl do dětského pokoje, kde si malá hrála se stavebnicí. Plakala a celá se třásla.
„Ať ten spratek přestane řvát!“ zařval a uhodil ji tak, že upadla.
Pak mám všechno v mlze… už ani nevím jak se to stalo. Pořád jsem v ruce svírala ten nůž… když se po mě ohnal pěstí, uhnula jsem a bodla! Rovnou do prsou!
Zarazil se, chvíli na mě překvapeně zíral a pak se zhroutil na zem. Myslela jsem, že to jen tak dělá. Třásla jsem jím, aby vstal, ale ani se nehnul. Vyděsila jsem se a rychle běžela k sousedce. Ta zavolala lékaře a policii a taky mou mámu, aby se postarala o malou.
Teď je přítel po operaci, prý bude v pořádku.
Zato já už v pořádku asi nikdy nebudu. Často mám pocit, že se to nestalo mně, ale někomu jinému. Ve vzpomínkách mám zmatek.
Jsem vyšetřovaná na svobodě. Mám strach, že půjdu do vězení.
Co bude s dcerkou?
Příběh Jitky
