Článek
Doma je perfektně uklizeno. Ale za jakou cenu? Když jí to vytknu spustí:
„Co bys ještě chtěl? Máš uklizeno, navařeno, o auto se postarám, nakoupím, děti jsou jako ze škatulky, co by za to jiný dal?
Nikam nechodím – na žádné večírky, nedrbu se ženskými, z práce jdu hned domů. Čeká na mě úklid. Vždyť si ani neumíte po sobě uklidit! Zrovna včera! Stokrát jsem ti říkala, že máš hrnečky rovnat oušky vpravo! Jenže ty je dáš jen tak halabala a já to musím po tobě přerovnávat!“
Manželka tráví úklidem celý víkend, i když uklízí každý den. Když jí řeknu, že jiné ženy to takhle nepřehání, odpoví:
„Špindíry jedny! To já každou skleničku, dózičku pěkně otřu, všechno vyleštím. Víš kolik prachu se na tom za čtyřiadvacet hodin usadí?! Já mám pro čistotu domácnosti jiná měřítka!“
Při jídle mě a děti pozoruje ostřížím zrakem, jen aby nám neupadl ani drobeček! To hned běží, aniž by dojedla, a už po nás uklízí.
Přestaly k nám chodit návštěvy. Jednou přišli moji známí z práce s malými dětmi. Dala dětem oplatek, ale posadila je do vany, aby v pokoji nenadrobily. Víckrát nepřišli. Samozřejmě, že se to rozkřiklo.
„Jsou bezohlední! Copak se chodí na návštěvu dělat nepořádek? Nejhorší je, že dětem neřeknou, jak se mají chovat! To já bych svým dětem nikdy nedovolila!“
Je přesvědčená, že pro nás dělá to nejlepší. Domácnost je sterilně čistá, každý den vaří večeři, vždyť párky, nebo chleba servírují jen líné cuchty.
Když pozdě v noci skončí s úklidem, má pocit štěstí. Vždyť všechno stihla. Zvítězila. Ale jen pro dnešek. Zítra zase všude usedne prach, já a děti při snídani nadrobíme a může začít znovu…
Ale kdo to má vydržet? I v dětech vypěstovala pocit strachu a viny že si neumí po sobě dostatečně uklidit.
Navrhoval jsem ženě, ať se jde léčit, vždyť její uklízecí mánie není normální! Ale rozzlobila se na mě, že prý by se mi hodilo jen se válet v nepořádku. Nebýt jí, shnili bychom ve špíně.
Její chorobné uklízení ničí naše manželství. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
