Článek
Byla neděle, krásný slunečný den. Vařila jsem oběd a protože se mi „kluci“ pořád pletli v kuchyni, poslala jsem je na procházku. Aby se měli čím bavit, vzali si sebou malé letadýlko na gumičku.
Bylo bezvětří a tak letadélko létalo stále dál a výš – až přeletělo zídku rozsáhlé, zarostlé zahrady psychiatrické léčebny.
Synek se rozplakal, ale tatínek nezaváhal. Posadil synka na lavičku s ubezpečením, že letadélko donese, jen ať chvilku počká.
Rozhlédl se, jestli někdo nejde a hbitě přelezl zeď.
Za zdí několik chovanců ústavu hrabalo trávník a nevšímali si ho. Manžel prohlížel křoví, hledal v korunách stromů, ale letadélko nikde.
U stromu stály opřené hrábě. Vzal je a jal se prohrabávat houští u zídky, třeba tam někde zapadlo!
Najednou mu na rameno dopadla těžká ruka. Když se ohlédl, stál za ním mohutný zřízenec ústavu:
„Tak copak tady děláme? Snad nechceme přelézt zeď a utéct?“
„Já… já… mně tady havarovalo letadlo… a tak ho hledám“ snažil se manžel vysvětlit zřízenci.
„Ahá“ usmál se zřízenec s pochopením a sevřel manžela svými tlapami kolem ramen.
„Ale já tady fakt jen hledám letadlo…“
„Dobře, dobře, tak teď nechte hledání a pojďte na oběd, než vám vystydne, vy pilote jeden“.
„Ale na mě čeká syn a žena, můžete jí zavolat…“ soukal ze sebe manžel a hledal mobil, který ovšem zapomněl doma.
„Jen pojďte, pojďte, pak mi to všechno povíte, jaká to byla velká havárie“ nenechal si zřízenec nic vysvětlit.
Mezitím šla kolem Petříka, sedícího na lavičce, sousedka:
„Petříčku, co tady děláš? Ty jsi tu sám?“
„Nejsem tu sám, čekám na tatínka až najde letadlo“.
Sousedka se rozhlédla a když nikde tatínka neviděla, vzala bránícího se Petříčka za ruku a odvedla ho domů.
Doma jsme se od plačícího synka dozvěděly, co se stalo. Nezbylo nic jiného, než se vydat do ústavu a dosvědčit, že ten pilot je opravdu můj manžel a do zahrady mu jen spadlo letadýlko.
Příběh paní Heleny
