Článek
Jednoho krásného vlahého večera seděl můj manžel se třemi přáteli před sklípkem. Vytáhli koštéř a koštovali. Nemyslete si, že se opíjeli, vínko pouze „koštovali“.
„Slunce pomalu zapadalo za nedaleký kopec,“ líčil mi později příhodu manžel. „Už ho bylo jen tenký paprsek, když se v jeho světle objevilo něco podivného. Všichni jsme na to nevěřícně koukali. Vypadalo to jako lesklé letadlo, spíš vzducholoď. Neviděli jsme ani motory, ani křídla. Blížilo se to k nám od slunce, takže jsme si museli zaclonit oči abychom vůbec něco viděli. Na trupu to mělo světla, která barevně blikala. Pak se to sneslo k zemi a zůstalo stát těsně nad krajinou. Byli jsme všichni tak překvapení, že jsme nevěděli, co máme dělat. Tak jsme nedělali nic, jen jsme koukali a čekali, co bude dál,“ pokračoval manžel rozrušeným hlasem.
Když se o tom později s přáteli bavili, shodli se na tom, že těleso nevydávalo žádný zvuk. Jen v nedalekém statku prý vyváděla zvířata. Slyšeli řehtání koní, bučení krav, kdákání slepic, štěkání a vytí psů.
Pak se najednou těleso zvedlo a odletělo.
„Vůbec jsme nedokázali odhadnout, jak dlouho to trvalo. Pět minut, půl hodiny? Každopádně, jak rychle se to objevilo, tak to rychle zmizelo.“
Druhý den ráno se všichni vydali do sadu aby prozkoumali místo, kde se podle odhadu těleso pohybovalo.
Procházeli sadem a pochvalovali si letošní bohatou úrodu. Jablka byla zralá, větve plné jablek se skláněly až k zemi.
„Uprostřed sadu jsme zůstali jako opaření. Stála tam jabloň bez jediného jablíčka! Ani na zemi pod stromem žádná jablka neležela! Přece kdyby někdo jabloň očesal, jistě by nějaké to jablíčko na zemi zůstalo ležet! Ale ať jsme hledali sebelíp, žádné jsme nenašli. Byla to záhada!“
Dodnes si tuhle záhadu nedokážou vysvětlit. A přece se stala.
