Článek
Byl to velmi milý pejsek. Měl krátkou, rezavou srst a roztomilý čumáček. Hned si nás všechny získal. Dali jsme mu jméno Filip.
Snažili jsme se ho vycvičit. „Sedni, lehni, běž!“ při těchto povelech jen vrtěl ocáskem a tvářil se jako by se usmíval. Rozmazlovali jsme ho.
Když povyrostl, začal cvičit on s námi. Byl náladový, dělal si co chtěl. Dokonce mně dvakrát pokousal.
Nedokázali jsme být při jeho výchově dostatečně energičtí a důslední. I když jsme mu dávali najevo, že vůdcem smečky není on, ale my, stejně se tak choval.
Když byl štěně, spával se mnou v posteli. Nedokázala jsem ho vyhnat do pelíšku, který jsme mu připravili.
Manžel se bouřil: „Buď já, nebo pes!“
Nakonec se Filip naučil v pelíšku spát, ale stejně jsem ho ráno našla v posteli u svých nohou.
Jednou v noci mě vzbudil neodbytný močový měchýř. Ale na nohou mi ležel Filip s hlavou na mém břichu.
Nemohla jsem se ani pohnout, hned začal vrčet. Odhrnula jsem přikrývku a poručila:
„Filipe, dolů!“
Vykulil na mě zlostně oči a ani se nehnul. Několikrát jsem svůj povel opakovala, ale ležel na mém břiše dál. K vykuleným očím přidal ještě výhružné zavrčení.
Manžel se vzbudil. Když viděl, co se děje, zavelel:
„Jedeš dolů! Do boudy!“
Ale ani to s ním nehnulo. Začal vrčet i na manžela.
Napadlo mě, že by mohl Filipa odlákat na kousek salámu. Vše bylo marné.
Asi už to dlouho nevydržím…
Vtom jsem si vzpomněla na Jardu. Je to náš známý z vesnice, kde máme chalupu. Filip ho nesnášel. Kdykoli u nás zaklepal a manžel ho vítal: „Ahoj, Jardo!“, Filip vyletěl, zuřivě štěkal a cenil zuby.
Povídám manželovi:
„Dělej, jako že přišel Jarda!“
Byla hodina po půlnoci. Manžel zabouchal do stolku a zařval do nočního ticha:
„Ahoj Jardo!“
Filipa chytil amok! Skočil z postele a se šíleným štěkotem se řítil ke dveřím.
Než stačil zjistit, že jsme ho podfoukli, rychle jsme ho zavřeli v předsíni. Do rána byl pokoj.
A já mohla konečně ulevit svému přeplněnému měchýři.
Jen sousedé se nás ráno ptali, co se u nás v noci dělo, že náš pes tak zuřivě štěkal?
