Článek
A protože si myslí, že je ozdobou každé společnosti, vždycky musí být „jako ze škatulky.“ Velice dbá na dokonalý vzhled.
Před každou akcí, byť by byla bezvýznamná, probíhá u nás vždy stejný rituál.
Půl hodiny ve vaně, holení a nakonec důkladné prolití kolínskou a pánskými vůněmi. Zakončením rituálu je prohlídka v zrcadle, samozřejmě v perfektním obleku.
Na moje námitky, že věčně někde courá a já jsem s dětmi pořád sama, opáčí:
„To je úděl ženy, přece nemůžu trhat partu.“
Jednou, když se zase chystal na nějakou akci a dokončil rituál, přišel za mnou do kuchyně. Zrovna jsem žehlila.
„Podívej, tady“ ukázal na poklopec „tady mi to odstává. Kalhoty byly na ramínku špatně pověšené!“
Namítla jsem, že to bude stejně schované pod sakem a navíc to skoro není vidět.
„A co když mi bude horko a sako si sundám?!“
„Tak se tedy vysvlékni, já ti to přežehlím.“
„Na to nemám čas, podívej se kolik je hodin, už jsem tam měl být!“ zaječel rozčíleně.
„A co mám tedy dělat?!“ už jsem křičela i já.
„Vyžehli to na mě.“
„To asi nepůjde, ale když myslíš…“
Přiložila jsem zlehka žehličku a přejela jsem přes látku. Jenže to nepomohlo. Odskočila zpět.
„To se musí napařit.“
„Tak to napař!“
Nastavila jsem tedy žehličku na napařování a …
Co následovalo, se těžko popisuje. Manžel zařval, chytil se za rozkrok, skákal každou chvíli po jiné noze a křičel jako pavián:
„To jsi mi udělala schválně!“
Dusila jsem se smíchy a říkala, že to přece chtěl sám. Ale asi mě nevnímal. Běžel do pokoje a zabouchl za sebou dveře.
Nedalo mi to a po chvíli jsem se šla za ním podívat. Seděl na gauči a koukal jako čert.
Na můj dotaz, proč tady sedí, když tak spěchal, zavrčel, že jsem mu tam udělala puchýř a hrozně to bolí. Prý by v kalhotách nevydržel.
Tentokrát se musela akce obejít bez účasti největší ozdoby společnosti.
Přiznám se, že mi několikrát napadlo, jak ráda bych mu zase oblečené kalhoty „napařila!“
Příběh paní Hany Š.
