Článek
Když jsem chalupu vyvětrala, vynesla jsem si ven své oblíbené křesílko. Posadila jsem se do něj s ,,pucláčkem“ dobré kávy. K dokonalosti odpočinkového dne mi nechybělo vůbec nic.
Zavřela jsem oči a oddávala se sladkému nicnedělání. Však si zítra protáhnu tělo při úpravě zahrady.
,,To se mi snad zdá!!!“
Probral mne ze snění odporný smrad.
,,Co to je?!“
U sousedů pálí prázdné PET lahve a bůhví jaký odpad. Z komína se valí štiplavý kouř. To jim vůbec nevadí, že to dýchají ? Nehledě na to, že tím otravují ostatní lidi.
Propána! Mladá sousedka má venku kočárek s dítětem! To aby pěkně spalo na čerstvém vzduchu.
Zvedla jsem se a naštvaně rázovala k bráně sousedů. Ale za plotem běhali psi a na bráně není zvonek. Bohužel.
Nadáváme na špatné ovzduší, na změny počasí, kyselé deště, ozónovou díru, globální oteplování a bůhví co ještě co nám ničí přírodu, ale nejraději bychom chtěli, aby to za nás vyřešil někdo jiný. My ne. My můžeme všechno.
Zahnala jsem vnuky ze zahrady, zavolala na mladou sousedku, aby si odnesla dítě, vrátila se do chalupy, a i když bylo krásné počasí, pozavírala jsem okna a dveře.
Druhý den bylo opět krásně. Vynesla jsem na verandu peřiny. Večer budou nádherně provoněné letním sluncem a vzduchem.
Oběd na chalupě připravuji vždy rychlý, takže zbývá čas i na nějakou rekreační práci na zahradě.
,,Zase někdo pálí trávu, nať, nebo co?! Vždyť jsou na to speciální popelnice, tak proč?“
Vtom mě napadlo: PEŘINY! Rozběhla jsem se na verandu. Jako zákon schválnosti vítr foukal stejným směrem. Tak, teď buď povleču všechno čistě, nebo budeme spát v začouzených peřinách. A po sousedovi ani vidu, ani slechu.
Mám pocit, že tento víkend asi nebude tak idylický, jak jsem si představovala.
Byl krásný večer, jako stvořený k příjemnému posezení u ohníčku a opékání buřtů.
Tyhle večery miluje celá naše rodina. Ohýnek praskal, špekáčky se opékaly, vínečko popíjelo, no, ráj na zemi. Můj špekáček už měl tu správnou kůrčičku. Jen se zakousnout. Ale co to? Když jsem přičichla necítím vůni špekáčku, ale močůvku. Nebo hnůj? Co v tom špekáčku je? Brzy jsem to zjistila. Nepáchl špekáček. Byl to potůček, který bublal kousek od našeho ohniště.
To sousedé, co bydlí ,,přes potok“ zrovna vypouštějí močůvku z chléva a splašky z kuchyně.
Trubkou, nenápadně vyvedenou do potoka. Je s podivem, že tam ještě plavou pstruzi. Ale kdo by měl na tohohle pstruha chuť, brzy by ho přešla. Přiznám se, že jsme to jednou zkoušeli. Při smažení se z pánve linul takový pach, že jsme raději ani neochutnali.
Lidi, co to děláme?! Proč ničíme našim potomkům místo na Zemi? Je mi krušno, když vidím u silnice černou skládku, nebo vyhozené pneumatiky.
Když vidím v televizi zapálené skládky německého odpadu, nebo ekologické katastrofy, kterým se dalo zabránit!
Možná, že se vám proti tomu moje trampoty na chalupě zdají jako prkotinky, ale když nezačneme u sebe, tak kde?
