Článek
Paní Jana v takovém bytě bydlí. Není úniku. Za podmínek, které v domě panují nezbývá než se z bytu odstěhovat.
V domě se line zápach z přízemního bytu, kde bydlí paní Bronislava, až do vrchního patra. Po chodbě běhají potkani.
S obyvatelkou bytu, odkud se zápach šíří, nikdo nehne. Ani soud.
Podle rozhodnutí soudu může majitelka domu paní Bronislavu vystěhovat jen do náhradního bytu. Na ten ovšem peníze nemá. Nabídla jí byt mimo Prahu, kde jsou byty levnější, ale tam se stěhovat nechce. Hlavně kvůli bezdomovci Pepovi, který ji denně navštěvuje.
Paní Bronislava je osoba nesvéprávná, bez zaměstnání, pod dozorem kurátorky.
„Víte, kolik takových lidí mám? Péči nestíhám!“ hájí se kurátorka.
„Paní je neškodná, nikomu neubližuje, není důvod ji umístit do ústavu sociální péče. A nájem platí!“ dodává.
Samozřejmě, že platí prostřednictvím státu, což kurátorka moc dobře ví.
S tím, že po domě běhají potkani a z přízemního bytu se šíří zápach, jak říká, nic nenadělá.
Paní Bronislava totiž do bytu nepustí ani deratizační četu, ani hygienika, ani opraváře, ani majitelku domu. Jen Pepu, který jí nosí krabice, štosy papíru, staré hadry, zkažené potraviny a jiné užitečné věci.
Kromě paní Bronislavy v tomto domě hrůzy bydlí k „velké radosti“ ostatních nájemníků další povedená dvojice. Bezdomovec Jarda s družkou Mařkou.
Mařka je dědictví po Karlovi, který s ní bydlel na hromádce stejně, jako teď Jarda. Čekali děťátko, ale tak, jako dvě předešlé, ho po porodu nechala v nemocnici.
„Není to trestné, tak co!“ pravila Mařka. “ Karel je v lochu, tak co s děckem!“
Karel je ve vězení už po několikáté za krádeže, ublížení na zdraví a smrt předešlého nájemníka. Karla policie odvezla a byt zapečetila. Mařka tam totiž nebyla hlášena.
Jaké však bylo překvapení nájemníků bytů, když jednoho dne pečeť ze dveří zmizela, zámek byl vylomen a v bytě se opět objevila Mařka, tentokrát s bezdomovcem Jardou.
I přes protest a stížnost nájemníků policie sdělila, že není důvod zasáhnout. O vystěhování může žádat jen majitelka, nikoliv nájemníci.
Kdyby byl dům státní, to by zakročit mohli. Protože majitelka pobývá v zahraničí, může Mařka s Jardou bydlet vesele dál.
Jednoho dne si šel spořádaný nájemník pan Alois pro něco do sklepa. Zakopl o spícího bezdomovce Juru, který si z jednoho sklepa udělal útulný byteček. Měl tam dokonce i propanbutanový vařič, matraci, svíčky a lahve s alkoholem.
Pan Alois zavolal strážníky a na otázku, zda je dům soukromý, poučen od minula zalhal, že je státní. Naštěstí si to policie neověřovala a Juru ze sklepa vyhodila. Ten se bránil, že si sklep pronajal od Mařky a už jí zaplatil padesát korun.
Jak se zdá, situace v tomto bytovém domě je neřešitelná. Paní majitelka má v zahraničí úplně jiné starosti, než zajímat se o „žabomyší války.
Pokud spořádaným nájemníkům dojde trpělivost a odstěhují se, zřejmě do jejího domu přibudou další nájemníci, kterým nynější stav nebude vadit.
Ovšem, pokud bude za ně stát platit nájemné jako u paní Bronislavy, tak může být paní majitelka spokojená a klidně dál pobývat v zahraničí.
