Článek
Tchán byl už dlouho vdovec. Když zemřel, rozeslali jsme všem příbuzným i známým smuteční oznámení.
Příbuzní se většinou setkávají hlavně při pohřbech. Tak to bylo i v tomto případě.
Stáli jsme u rakve a přijímali kondolence. Tipovali jsme o kterého strýce či tetu jde.
Příbuzní, většinou starší ročníky, se vzájemně pozorovali kradmými pohledy a bylo vidět, že přemýšlí, kdo tenhle nebo tamten vlastně je.
Tichý šepot v obřadní síni přerušil hlučný vpád tety, která bleskově obhlédla pozůstalé a vybrala si šedivou stařenku stojící poblíž rakve. Padla jí kolem krku a s pláčem jí kondolovala ke ztrátě drahého manžela.
Rychlostí kulometu začala vychvalovat jeho přednosti a začala ji utěšovat, že má hodné děti a vnuky, že ji určitě nenechají samotnou a budou jí oporou.
Všichni ztuhli. Paní, kterou teta s pláčem objímala, byla sousedka. Nebylo možné tetu od sousedky odtrhnout. Nakonec se mi to podařilo. Odvedla jsem ji na chodbu a vysvětlila jí její omyl.
Teta se hlasitě rozřehtala, prý ta paní byla hrozně podobná mé tchyni a ona úplně zapomněla, že je dávno mrtvá!
Pozorovaly nás pohoršené pohledy, ale po tetině vysvětlení jsem jen horko těžko dokázala udržet vážnou tvář. Korunu tomu nasadil staroušek, tchánův kamarád, který mi mohutně potřásal pravicí a pronesl:
„Milá paní, byli jsme s Karlem dobří kamarádi. Buďte ráda, že to s ním nakonec tak dobře dopadlo. Gratuluji.“
Ukryla jsem obličej do kapesníku a zvuky, které jsem ze sebe vydávala se daly považovat za naříkavý pláč.
Copak by někdo předpokládal, že by na pohřbu mohlo dojít ke komickým situacím?
Manžel byl překvapený nad hloubkou mého zármutku a utěšoval mě, abych si to tak nebrala, že tchán byl starý a nemocný, že je to v jeho případě vlastně vysvobození.
Jak řekl tchánův kamarád: „…ještě, že to tak dobře dopadlo.“
Zdroj: Věra.V
