Článek
Mým koníčkem bylo netradiční balení dárků. V té době krásně zabalený dárek nebyla samozřejmost a v tomhle obchodě jsem se mohla vyřádit dosytosti. Měli jsme i balicí službu pro každého, kdo si cokoliv přinesl na zabalení.
Práce mě velmi bavila. Brzy se však začaly objevovat problémy.
Obchod patřil soukromým majitelům. Ovšem šéfovat chtěla jak paní, tak její manžel i jejich syn.
Každý měl jinou představu o tom, jak se co má udělat. Takže ať jsme se s kolegyní snažily sebevíc, vždycky bylo všechno špatně nebo alespoň jinak, než chtěl ten druhý. Když bylo hodně práce, nestíhaly jsme se ani najíst.
Často byla velmi napjatá atmosféra. Zvláště tehdy, když některý z šéfů „dohlížel“, jestli děláme vše tak, jak on chce.
Paní šéfová se k nám chovala s nadřazeností. Když nám vyplácela mzdu (peníze se neposílaly na účet) nikdy nezapomněla podotknout:
„Zase mě okrádáte! Pak má člověk něco vydělat!“
Bylo to ponižující.
Obchodu se dařilo, stále bylo dost zákazníků.
Pracovala jsem tu už třetím rokem. Po náročném pracovním dnu mně bolívaly nohy. Měla jsem křečové žíly a lékař mi doporučil operaci.
Abych nechyběla kolem Vánoc, kdy je nejvíc zákazníků, domluvila jsem si operaci na polovičku ledna. Začátkem roku jsem ještě pomáhala s inventurou.
V půlce ledna, po předchozím oznámení šéfovi, jsem nastoupila do nemocnice na operaci.
Asi po třech týdnech, kdy jsem ještě byla v rekonvalescenci, jsem šla navštívit kolegyni do práce. Bylo kolem Svatého Valentýna, takže v prodejně bylo dost zákazníků.
Za pultem kromě kolegyně byla i paní šéfová. Když mě uviděla, spustila:
„Můžeš mně říct, jak to, že nejsi v práci?!“
„Jsem po operaci křečových žil“ odvětila jsem.
„Jak to, že jsi to předem neohlásila?! Děláš si co chceš!“
„Ale já jsem to říkala předem, schválně jsem šla až v lednu, kdy nebude tolik práce,“ hájila jsem se.
„Zdá se ti, že je málo práce?! Já tě na hodinu vyhodím! Venku čeká dalších deset z pracáku!“
Připadala jsem si jako hadr na vytření podlahy. Zvlášť, když rozhovoru přihlíželi zákazníci.
Beze slova jsem se otočila a odcházela, sledovaná udivenými, ale i pobavenými pohledy zákazníků. Bylo mi do breku.
„Však to si ještě povíme, až se vrátíš!“ volala za mnou šéfová.
I když mě práce těšila a myslím si, že jsem ji odváděla dobře (podle chvály zákazníků), výstup šéfové už byla poslední kapka.
Dala jsem výpověď. Ulevilo se mi. Přestal mě bolet žaludek, nemusela jsem chodit do práce se strachem, co bude. A konečně jsem klidně spala.
A šéfová? Alespoň mohla přijmout dalších deset z pracáku.
