Článek
Uvítali mě docela přívětivě. Po vzájemném představení jsme s kolegou zjistili, že máme stejné příjmení. Po chvilce začal oťukávací rozhovor a o čem jiném, než o stejném příjmení a jménech vůbec.
Vždyť i křestní jméno může někdy vystihnout podobu, nebo povahu člověka.
Chtěl jsem být vtipný, tak jsem zaperlil:
„Když slyším jméno Růžena, vybaví se mi chlupatá hubená koza s vemenem až na zem, které se jí při běhu houpe ze strany na stranu!“
Rázem atmosféra zhoustla! Kolegyně se slovy, že je už na čase něco dělat se postavila a hledala v regále nějaké spisy.
Teprve teď jsem si jí pořádně všiml. Vysoká, nohy hubené a chlupaté, velké poprsí se jí s každým pohybem důstojně pohupovalo.
Kolega, s očima na vrch hlavy, mě vytáhl za rukáv na chodbu:
„Blbče,“ řekl, „tvoje nová kolegyně se jmenuje Růžena!“
Kdo něco podobného zažil, určitě ví, jak jsem se cítil. Přál jsem si vůbec nebýt, podlamovala se mi kolena, přál jsem si aby začalo zemětřesení nebo nějaká jiná katastrofa, abych se do kanceláře nemusel vrátit. Byl jsem král trapasů!
Kolega nešetřil nadávkami a já, jako žáček před tabulí, jen mlčel.
Když se po chvíli pomalu otevřely dveře od kanceláře, připadalo mi, že se otevírají dveře v krematoriu.
Vykoukla usměvavá hlava: „Chlapi, kde jste, už budete mít kafe studené!“
S paní Růženou jsem pracoval ještě několik let a nedala na mě dopustit.
Dnes, když slyším jméno Růžena, představím si docela bezvadnou ženskou.
