Článek
Auto ječí do tiché noci a vy nemůžete spát. Snad majitel auta přijde a tohle představení ukončí?! Jenže houkání s malými přestávkami pokračuje! Asi se zblázním! Zakryla jsem si hlavu polštářem, ale nepomohlo to. Auto pod mým oknem stále houká do noci.
Vím, že jde alarm nařídit tak, aby se po pár minutách houkání vypnul, ale asi to nebyl tenhle případ.
Po dlouhé půlhodině jsem vyběhla na balkón. Už jsem v ruce držela květináč, že tohle trápení ukončím! Ale rozmyslela jsem si to. Jsem slušný člověk.
Jak je ale možné, že to nikomu nevadí? Bydlím v prvním patře a okno mé garsonky směřuje do ulice. Ani se v té jedné místnosti nemám před houkáním kam schovat.
Nejsem žalobníček, ale už jsem to nemohla vydržet. Rozhodla jsem se poprvé v životě obrátit na muže zákona.
Přijeli do pěti minut i s blikajícím majáčkem. Jako by chtěli chytat zloděje.
Z auta vystoupili dva mladíčci a k mému pobavení si hned zacpali uši.
„Vy jste nám volala? A nemohli bychom to probrat, kde bude víc klidu?“ křičeli na mě.
Když mě trpělivě vyslechli, jen pokrčili rameny. Autoalarm odpojit nemohou, to prý umí akorát zloději. A taky by se dopustili trestného činu, což jako policisté nemohou.
Jedině zkusit zjistit podle espézetky, komu auto patří.
Modlila jsem se, aby majitel nebyl na dovolené.
Nebyl.
Podle zjištění patří auto nějakému panu Krákorovi z druhého konce republiky, jenže ten auto prodal a na inspektorátě to nenahlásil.
„A nemohli byste to auto nechat odtáhnout?“ žadonila jsem. Tuto možnost zamítli.
„Tak já to auto rozmlátím!“ vykřikla jsem zoufale.
„To vás budeme muset odvézt s sebou na stanici.“ řekl přísně policista. Asi by to udělali.
Chápali mě, ale pomoct nemohli. A pak odjeli.
Auto houkalo ještě další hodinu. A pak najednou TICHO! Asi někomu došla trpělivost. Vzal kladivo, šroubovák a…
Dobré ráno!
