Článek
Jezdívám ze zaměstnání osobním vlakem Regiopanter, který má úzké uličky mezi řadami sedadel. Ten den jsem jel až k večeru. Vagón, ve kterém jsem seděl, byl téměř prázdný.
Za mnou, naproti přes uličku na čtyřce, seděl muž a něco si pro sebe drmolil. Vlastně jsem si ho napřed ani nevšiml, nevěnoval jsem mu pozornost.
Když se jeho mumlání opakovalo pořád dokola, zaslechl jsem:
„Všichni mě se.ou, Rusové i Ukrajinci… všichni mě se.ou…“
Nenápadně jsem se otočil. Muž, asi čtyřicetiletý, má na zemi u nohou postavenou láhev s pivem a v rukou drží velký nůž. Nůž hladí po jeho délce a podrážděným polohlasem stále dokola opakuje:
„Všichni mě se.ou… všichni mě se.ou…“
Zamrazilo mně v zádech. Přemýšlel jsem, co udělat. Zvednout se a najít průvodčí? Co když ho tím vyprovokuji a skončím s kudlou v zádech?! Nejsem žádný hrdina, mám život rád. Tiše sedím a myšlenky se mi honí hlavou… asi počkám, až vlak zastaví ve stanici, budu předstírat, že vystupuji, vyhledám průvodčí a upozorním ji na to, co se děje.
Vtom slyším důrazný mužský hlas:
„Neblbni, schovej ten nůž!“
Šedesátník, sedící na sedadle za mnou, přes uličku viděl počínání tohoto nevyzpytatelného cestujícího.
Muž mu odpověděl:
„V pohodě, já si tady jenom tak něco chystám.“ A stále hladil nůž.
„Tak neblbni, říkám, neblbni a schovej ten nůž!“ opakoval šedesátník.
Vlak zastavil na zastávce. Vtom se muž s nožem zvedl a rychle vystoupil.
Ještě než se vlak rozjel, viděl jsem, jak si přikládá nůž na různá místa na těle a pořád si něco mumlá.
Vlak se rozjel. Nechtěl jsem ani domýšlet, co se mohlo stát.
Ještě teď mi běhá mráz po zádech.
Jak byste se zachovali vy?
