Článek
Vykradený byt to je spoustu starostí. Nehledě na to, že se s ukradenými věcmi už asi nikdy neshledáte.
Každý, kdo něco takového zažil, dokáže si představit, co následovalo.
Vyšetřování, snímání otisků prstů, sepisování toho co se vlastně ztratilo.
A potom dohadování s pojišťovnou, no nepříjemností až nad hlavu!
Čas běžel, věci se vracely do normálu.
„Asi po půl roce jsem jel tramvají. Stojím nad hezkou sedící ženou. Měla krásné černé vlasy, krásné dlouhé nohy, prostě kus.
A jak si ji tak se zájmem prohlížím, padne mi zrak na její ruku. To snad není možné! Ten prstýnek bych poznal mezi tisíci!
Ten jsem nechal vyrobit u známého zlatníka pro manželku podle mého vlastního návrhu! Žena ho nosila jen na zvláštní příležitosti. A teď ho má na ruce tahle ženština!“
Rozhodl se, že nebude v tramvaji dělat rozruch. Vystopuje kde žena bydlí, jak se jmenuje a pak zlodějka uvidí!
Jenže byl špatný stopař. Žena si brzy všimla, že ji sleduje.
Zastavila se a přešla do útoku: „Proč mě sledujete?!“
„A proč vy nosíte kradené věci?!“ nedal se vyvést z míry.
Žena začala vykřikovat, že zavolá policii. „Policii zavolám já!“ křičel na ni.
Nakonec oba skončili na policii. A tam se všechno vysvětlilo.
Prstýnek nechal pro ženu vyrobit u známého zlatníka. Tomu se návrh tak líbil, že nechal vyrobit ještě další dva kousky A jeden z nich prodal právě téhle ženě.
Od té doby už ji nikdy nepotkal. Ale prý je to škoda, protože byla opravdu kus!
