Článek
Tenkrát jsem jela z Prahy na Moravu. Z mého polospánku mě vyrušil rozhovor
zralého, spíš velmi zralého pána ke spolucestující ženě, odhadem tak kolem pětadvaceti. Seděli v kupé naproti mně.
„Andílku, myšičko, už ses vyspinkala? Tonoušek oka nezamhouřil, díval se, jak krásně spinkáš. Určitě už máš hlad, nechceš kousek šunčičky?“
Podal ženě šunku a sám si vybalil chleba se sádlem.
Žena jen něco zamumlala a Tonoušek pokračoval:
„Co kdybych ti objednal kávičku, určitě jsi z té cesty unavená, to ti udělá dobře.“
Cesta pokračovala a Tonouškovo cukrování nebralo konce.
Za stanicí Česká Třebová přišla do kupé průvodčí.
„Paní průvodčí, prosím vás, kdy přijedme do Brna?“ zeptal se pán už ne cukrouškovým hlasem.
Průvodčí odpověděla, že do Brna nepojedeme, protože jedeme do Olomouce. Do Brna odjela zadní část vlaku, která byla v České Třebové odpojena.
Vtom, jako by myšička ožila! Žádala od průvodčí znovu vysvětlení. Ta jí řekla to samé, co pánovi.
Žena to nervově nevydržela. Otočila se k Tonouškovi, poklepala si na čelo a řekla:
„Ty jsi úplně stejně blbej jako ten můj starej!“
Pak se otočila ke mně a na vysvětlenou pokračovala:
„On mě pozve na služební cestu, slibuje mi kdovíco, a teď jedu někam, ani nevím kam! A to si představte, že máme s manželem domluveno, že na mě bude čekat v Praze na hlavním nádraží v šest hodin u vlaku z Brna!“
Myšička na příští stanici vystoupila a nechala Tonouška napospas osudu.
Bála jsem se, že se mi bude chtít vyplakat na rameně, ale pohroužil se do sebe a celý zbytek cesty nepromluvil.
