Článek
Do osudové příhody z roku 1989, kdy řídil motocykl Jawa 250 a řidič autobusu mu nedal přednost v jízdě a náraz ho pak poslal pod další autobus, žil Dan Bína (1970) intenzivním životem. Narodil se v Českých Budějovicích, rodiče byli všestranní sportovci, rozhodující vliv na sportovní život ale měla babička, ke které jezdil na prázdniny. Strýc totiž vlastnil loď třídy Pirát, takže stačilo vzít kýbl, hadr a zanedbané plavidlo uvést do provozu schopného stavu. „Někdo začíná od píky, já od hadru,“ směje se při vzpomínce na začátky, „přišel jsem za rodiči s tím, že bych se chtěl věnovat jachtingu. Bylo mi řečeno, že klidně, ale mám si najít nějaký oddíl. Matka mi dala kontakt na jednu kamarádku. Dorazil jsem na nábor dětí a stal se členem jachtařského klubu TJ Koh-i-Noor.“
Vozík jako optimistická prognóza
Začátky byly těžké, podstatně více než na lodi se Danovi dařilo v karate, v bojovém umění to dotáhl na třetí kyu. „Nedělal jsem jachting kvůli výsledkům, ale hlavně kvůli pocitu z jízdy. Nikdy jsem nebyl v ničem zázračné dítě, pokud jsem něčeho v životě dosáhl, což nechám na posouzení jiným, stalo se tak především díky dřině. V jachtingu jsem ve svých začátcích jednoznačně „zametal“, což v našem žargonu znamená, že jsem jezdil poslední. O to více mě to ale bavilo.“
Mezitím dokončil základní školu a vyučil se automechanikem. Při zaměstnání začal studovat průmyslovku. V průběhu roku 1988 se stal i přes počáteční „zametání“ na české poměry slušným jachtařem.
Pak přišel střet s autobusem. Po převozu do nemocnice bylo jasné, že celoživotní pobyt na invalidním vozíku se v dané chvíli jeví jako nejvíce optimistická prognóza. Na odpis byla i levá ruka. Dan oproti prognózám lékařů přežil a po více než dvouleté rehabilitaci se začal postupně vracet do běžného života. Dodělal si maturitu, s kamarádem provozovali menší obchod. Pak zvládl zkoušky na katedru jaderné fyziky. A objevil nový sport – stolní tenis. „Bylo to skvělé. Ping pong se hraje v teple s milými lidmi. Docela mi to šlo, hrál jsem pražskou ligu neregistrovaných leč zdravých hráčů. Úspěšnost se pohybovala kolem 40%, což vzhledem k mému stavu nebyl špatný výsledek.“
Boj s časem
Po pěti semestrech ukončil předčasně vysokoškolská studia, čehož doposud lituje. „Najednou skončil můj kruh, zůstal jsem poslední. Kromě toho se objevila velmi dobrá pracovní nabídka. Dá se říci, že příliv peněz ukončil mou vysokoškolskou dráhu.“
„Problém je v tom, že sport na úrovni světových pohárů, vyžaduje hodně času. Zároveň musím vykonávat nějakou činnost, která je přínosem pro zaměstnavatele. Je to těžké, protože ročně potřebuji tak 70 dnů neplacené dovolené, které trávím na trénincích a závodech mimo republiku. Pravidelná komunikace s klienty je proto velmi komplikovaná, někdy skoro nemožná. Kromě toho práce „ajťáka“ vyžaduje neustálé vzdělávání. Není to jenom o hodinách, které stráví člověk v práci, ale o dalším čase, ve kterém se snažíte někam odborně posunout.“
Úspěšná léčba šokem
V okamžiku, kdy se nad jachtařskou kariérou Daniely Bína začala pomalu zavírat voda, se v roce 2003 v České republice objevil konzultant IKEA Ole Norlin ze Švédska. S přáteli se pak v hospodě shodli na tom, že by mohl být zábavné přivézt několik malých kýlových lodí vhodných pro match race, neboli vyřazovací závod.
„Jednoho dne mi volala šéfredaktorka magazínu Yacht a patronka projektu Eva Skořepová,“ vzpomíná Dan. „Řekla mi jenom, že dorazily nějaké lodě a mohl bych se na ně přijet podívat. Tak jsem dorazil. Najednou mi sdělili, že za deset minut je start. Dostavil se šok, ale nějak jsem se dostal do lodi a v duchu si říkal, co po mně ti lidé vůbec chtějí?“
Léčba šokem zabrala. Ve svém prvním závodě po nehodě, která ho posadila na invalidní vozík, dojel Daniel Bína druhý. Věci se rozběhly rychlým tempem. Lodě dorazily s kompletním zabezpečením, začaly tréninky na Lipně. „V první chvíli jsem byl rád, že se můžu vůbec svézt. Všichni kolem mě ale ubezpečovali, že se budu zlepšovat. Takže i když lidé začali s přibývajícím časem odpadat, hrabal jsem se nahoru. Brzo jsem si ale uvědomil, že i když jsem se v Čechách honil s těmi nejlepšími, světová konkurence je někde jinde. Neexistovaly žádné informace, spoustu času jsme strávili prošlapáváním slepých uliček. Možná se někdy ukáže, že některá z nich nebyla slepá,“ říká Dan a dodává, že preferuje technický jachting postavený na hlavě. „V mém případě musím rukou a půl ovládat devatenáct špagátů, na manévrech jsem proto pomalejší. Mívám problémy při startu, zvláště pokud je silnější vítr. Vzhledem k tomu, že nemohu konkurovat v okamžité reakci, musím o věcech přemýšlet hodně dopředu. Na jachtingu je úžasné to, že pokud slouží hlava, na věku až tak nezáleží.“
Hlavně se nehrabat v minulosti
A hlava fungovala! V letech 2009 – 2011 a 2016, získal Dan unikátní dvojí status reprezentanta České republiky, a to jak mezi hendikepovanými sportovci, tak mezi zdravými jachtaři. V roce 2015 byl v Česku přes svůj hendikep vyhlášen Jachtařem roku. Je pravidelným účastníkem mistrovství světa hendikepovaných, před čtyřmi lety, skončil v Německu čtvrtý, loni si v Haagu o příčku pohoršil. „Bylo to výborné. Zlomil jsem si záda, než to zjistili, uplynulo pár měsíců. Pak mi tam dali pár šroubů, takže zase trénuji.“ Za největší úspěch považuje účast na paralympiádě v Riu, na které dojel třináctý.
Život bere Dan tak, že se před pětatřiceti lety něco stalo a bylo nutno se k tomu nějak postavit. „Nemá cenu se hrabat v minulosti. A dumat nad tím, co by se mohlo stát, kdybych se tenkrát nepřerazil. Možná jsem mohl být spokojeným majitelem autoservisu, mít čtyři děti a dvě bývalé manželky. Taky jsem mohl být mistrem světa v jachtingu. Ale proč to řešit? Co se stalo, to se stalo.“ Jako techno-optimista sleduje technicky pokrok v oblasti medicíny. „Pokud je mi známo, existuje první případ vyléčení přetržené míchy. Stalo se tak v Kanadě. Je mi ovšem jasné, že něco podobného se s pravděpodobností hraničící s jistotou nebude týkat mé osoby, ale těch, kteří jsou čerstvě po úrazu. Nevím o nikom, kdo by dnes investoval velké peníze do lidí na invalidním vozíku. Takže, možná uvidíme…“
