Článek
A to nejen proto, že je asi jediný kytarista na světě, který zvládne hvězdu na jedné ruce. Jiří Dymo Urban, který před několika dny odehrál spolu se svojí kapelou Dymytry opravdu velkolepý koncert v O2 Aréně, je totiž původní profesí baleťák, který tancoval na scéně Národního divadla klasiku jako Labutí jezero a Louskáček. A zatímco jeho táta chodil oděn v kůži s vlasy do půli zad na třídní schůzky, šil mu gumičky na piškoty a zašíval dresy, poslouchal mimo jiné Metallicu.
Humorné časy
V roce 2003 založil kapelu Dymytry a dle svých slov zažíval humorné časy. Třeba dotančil dvoják Labutího jezera v Národním Divadle, poté se sebral a jel odehrát koncert někam do Horní Dolní. Ve stejném čase hrál na kytaru u Aleše Brichty a byl součástí projektu Noid Crew, Václava Noida Bárty. „Dopadlo to tak, že jednou jsem se sesypal a skoro dva týdny mi tekla den co den krev z nosu. Postupně jsem dospěl k tomu, že nějaké tři hodiny spánku denně nejsou zrovna nejlepší cestou, na které bych chtěl setrvat, a bylo potřeba si vybrat. Proto jsem v roce 2010 v divadle skončil a dráha Dymytry se strmě rozjela,“ vzpomíná na dobu před více, než dvaceti lety.
Baletu vděčí za fyzickou kondici, když je nejhůře, pomůže adrenalin. Třeba loni na podzim vyprodali Dymytry O2 Arénu, nicméně týden předtím brali Dymovi vodu z kolene a píchali do něj kortikoidy. Doktor mu radil, aby si vzal den před vystoupením na utišení bolesti aulin, se kterým to snad nějak vydrží. „V den koncertu jsem na prášky zapomněl, vylezl jsem na pódium, přede mnou 13 000 lidí a najednou jsem necítil vůbec žádnou bolest. Bez problémů jsem odehrál celý koncert,“ konstatuje s tím, že roky nezastaví. „V divadle jsme dřeli od rána do večera, takže mi tyhle výkyvy v životosprávě nijak nevadily. Bylo nám dvacet, patřil nám svět, přes den se trénovalo, po nocích hrálo, pařilo až do rána a pak se šlo rovnou na trénink, nechápu, jak jsem to mohl zvládat. Dnes se z vyvedeného večírku léčím dva dny.“
Talent a dřina
Rockovou muziku a balet spojuje podle Dyma kromě talentu velká dřina. Představa, že se muzika dělá víc v hospodě u piva, než ve zkušebně, je sice optimistická, ale nemá skoro nic společného s realitou. „V případě Dymytry jsem měl jasnou představu, jak to má vypadat, první masky nám vyráběli samozřejmě v Národním divadle. Chtěli jsme být rozdílní a taky trochu provokovat, tak proto jsme začali hrát v maskách a dokonce i v sukních. Začátky byly těžké, ale divadlo mi dalo cit pro scénu, estetiku a styl, který nás pak odlišoval od ostatních kapel. Ale odhaduji, že pokud někdo chodil na balet a Dymytry a v obou případech si to užíval, byl to asi jedině můj táta.“
V případě Dymytry měl Jiří Urban jasnou vizi a hledal muzikanty schopné jeho vizi naplnit. Proto hledal zpěváka, který nemusel mít rozsah čtyři oktávy, ale dokáže napsat text. Taky toužil po bubeníkovi, který zahraje metalové dvoušlapky, které znal ze slavných alb. Proto do kapely přetáhl Miloše Meiera, který vyměnil Kamila Střihavku a Michala Pavlíčka za malé kluby a masku. Totéž se podařilo i u Artura a Gorgyho.
Zpěvácká rebelie
Po dvaceti letech přišel problém, který řešil Jiří Urban starší v podobě odchodu Aleše Brichty v Arakainu. Nakonec zpěvák Jiří „Protheus“ Macků oznámil loni v říjnu odchod s rozjeté kapely. „Náš dnes už bývalý zpěvák začal vnímat jiné vlivy, začal se oddělovat od kapely, chtěl se realizovat sám. Přestala ho bavit maska, měl výhrady k žánru, chtěl si dělat muziku po svém… Kromě toho přestal mít zahraniční ambice a tak navrhl, abychom si našli pro cizinu jiného zpěváka. Což jsme napřed nechtěli, tušíc, že to nebude dělat dobrotu, ale nakonec jsme se pro to rozhodli a tím se pomyslná propast mezi námi prohloubila. A když se naše kalendáře začaly křížit, bylo čím dál tím více jasné, že takový vztah je neudržitelný,“ konstatuje, Dymo Urban. „Atmosféra v kapele byla na bodu mrazu, takhle to už opravdu nešlo dál, ten poslední rok byl pro nás velká životní zkouška…“
Noid na telefonu
V kritické chvíli zafungoval přítel na telefonu, Václav Noid Bárta, v jehož projektu Noid Crew figurovali bubeník Miloš Meier a kytarista kytarista Honza Görgel. „Věděl jsem, že Noid vždycky miloval tvrdou muziku, ale zavolal jsem mu spíš jako kamarádovi, kterému si chci postěžovat, že nám zpěvák odchází na sólovou dráhu a já nevím co s tím. Během hovoru mě tak trochu ze srandy napadlo zeptat se ho, jestli by k nám, nechtěl jít zpívat? Místo odmítnutí přišla reakce: Hmm, cože, dej mi chvíli. Druhý den ráno zavolal, že to prodebatoval se svým nejbližším okolím a jde do toho. A nám spadla brada a vlastně i kámen za srdce.“
S novým zpěvákem přišla nová energie, navíc se podařilo dokonale zvládnout vstup do nové éry. Bratranec Aleš Brichta mladší přišel s poetickým konceptem pohřbení staré éry a následným vzkříšením novým frontmanem v podobě klipu My ještě nechceme jít. První singl s Noidem měl během týdne půl miliónů zhlédnutí. „Dvanáct dnů jsme ovládali trendy na YouTube, dokonce jsme metalem a to ještě o Vánocích, porazili remake Tři oříšky pro Popelku, což je myslím slušný zásek do rockové historie. Fanoušci nám dali silně najevo, že jim záleží na tom, aby kapela pokračovala. Takže to vypadá, že ještě nějaký ten rok asi budeme hrát,“ říká Dymo se smíchem.
